kapitola 8
28. 4. 2014
Když jsem znovu otevřela oči, cítila jsem v puse zvláštní kovovou pachuť. Déšť bušil do střechy a v dálce duněl hrom. Někde blízko udeřil blesk a naplnil vzduch drobným proudem elektřiny. Kdy začalo pršet? Naposledy, co si pamatuju, byla obloha jasně modrá.
Zmatená, jsem se pomalu nadechla. Moje rameno bylo přitisknuté k něčemu teplému a tvrdému. Když jsem pootočila hlavu, cítila jsem, jak se ten objekt ostře zvedl a pak zase pomalu klesl dolu. Trvalo mi jen vteřinu, než jsem si uvědomila, že moje tvář byla přitisknutá k jeho hrudníku. Byli jsme na houpačce, ruku měl položenou kolem mého pasu a bezpečně mně tak přidržoval natisknutou k jeho boku.
Neodvážila jsem se ani pohnout.
Každá buňka mého těla si ho uvědomovala. Hluboký, pravidelný pohyb jeho břicha pod mojí rukou. Jeho stehno přiléhající k tomu mému. Jeho ruku obtočenou kolem mého pasu, a palec, kterým dělal malé utišující kroužky kolem spodního lemu mého trička. Každým kroužkem mi posouval tričko trochu výš, odhaloval mi tak kůži, dokud jeho palec nebyl na křivce mého boku. Kůže na kůži. Byla jsem rozpálená a chvěla se. Pocit, se kterým jsem měla jen málo zkušeností.
Jeho palec se zastavil.
Nadzvedla jsem hlavu a zadívala se do páru znepokojených očí.
"Co… co se stalo?"
"Omdlela si," řekl a dal ruku pryč z mého boku.
"Omdlela?" Posadila jsem se a tím se mezi námi vytvořilo trochu místa, odstranila jsem si rozcuchané vlasy z obličeje. V puse jsem stále cítila tu kovovou pachuť.
Přikývl. "Řekl bych, že tě ten medvěd pěkně vyděsil. Musel jsem tě odnést zpátky."
"Celou cestu?" Zatraceně. A já o to přišla? "Co… co se stalo s tím medvědem?"
"Vyděsila ho bouřka. Blesk, myslím." Sledoval mně a zamračil se.
"Cítíš se dobře?"
Z ničeho nic nás na okamžik oslepilo jasné světlo blesku. O chvíli později zahřměl hrom a přehlušil tak déšť. Daemonův výraz byl zahalený ve stínech. Přikývla jsem. "Medvěd se vyděsil bouřky?"
"Asi jo."
"Tak to jsme měli kliku," zašeptala jsem a podívala se dolů. Byla jsem promočená stejně jako Daemon. Rozpršelo se ještě víc, neviděli jsme dál než pár metrů za verandu našeho domu. Připadala jsem si, jako kdybychom byli v našem soukromém světě. "Prší tu stejně jako na Floridě," Nevěděla jsem, co jiného říct. Můj mozek byl dočasně mimo provoz. Daemon mně šťouchnul kolenem. "Myslim, že se mnou budeš muset přežít ještě pár minut."
"Jsem si jistá, že vypadám jako utopená kočka."
"Vypadáš dobře. Mokrý vzhled ti sluší."
Zamračila jsem se. "Tak teď vím, že lžeš."
Beze slova si poposednul a najednou jsem cítila, jak mi jeho prsty zvedají bradu směrem k němu. Rty se mu zvedly v šibalském úsměvu. "Nikdy bych nelhal o tom, co si myslim."
Přála jsem si, aby mě napadlo něco chytrýho, co bych mohla říct, možná i něco trochu flirtovacího, ale jeho pronikavý pohled rozptýlil všechny moje souvislý myšlenky.
Když se naklonil dopředu, v očích se mu zableskl zmatek a jeho rty se mírně rozevřely. "Myslím, že teď tomu rozumím."
"Čemu rozumíš?" Zašeptala jsem.
"Rád se dívám, jak se červenáš." Jeho hlas byl pouhý šepot a palcem mi zase kreslil kroužky, tentokrát na tváři.
Sklonil hlavu a čelem se opřel o to moje. A takhle jsme tam seděli, jen my dva, chyceni uprostřed něčeho, co tam dřív nebylo. Myslím, že jsem přestala dýchat. Zdálo se mi, že se mi srdce na pár úderů zadrhlo a pak se zastavilo úplně, naplnilo mně očekávání a hrozilo, že každým okamžikem přeteče.
Neměla jsem ho dokonce ani ráda. On neměl rád mně. Tohle bylo šílenství, ale i tak se to dělo.
Udeřil další blesk, tentokrát mnohem blíž. Následující hřmění hromu nás vůbec nepolekalo. Byli jsme ve svém vlastním světě. A potom mu ten šibalský úsměv z tváře zmizel. Jeho oči byly zmatené a zoufalé, ale pořád hleděly do těch mých.
Čas se zpomalil, každá vteřina se přede mnou natahovala, dráždila a mučila každý můj nádech. Ty dlouhé vteřiny mu měly ukázat cokoliv, co hledal. Oči mu ztmavly do hluboké zeleně a obličej měl napjatý, jako kdyby sám se sebou vedl vnitřní boj. Z jeho výrazu jsem četla něco, díky čemuž jsem se cítila velmi nejistě.
Okamžitě jsem poznala, kdy se rozhodl. Zhluboka se nadechl a zavřel ty svoje nádherné oči. Cítila jsem na tváři jeho dech, který se pomalu pohyboval směrem k mým rtům. Věděla jsem, že bych se měla odtáhnout. Byl to špatnej, ale opravdu špatnej kluk. Ale můj vlastní dech se mi zadrhnul v krku. Jeho rty byly tak blízko těch mých a já mu tak zoufale chtěla vyjít vstříc, uspíšit to a ochutnat, jestli jsou jeho rty hebké jako samet, tak jak vypadaly na pohled.
"Čau lidi!" Zavolala Dee.
Daemon sebou trhl dozadu, jedním ladným pohybem se narovnal a udělal tak mezi námi na houpačce slušnou mezeru. Popadala jsem dech, v žaludku se mi mísilo překvapení a zklamání. Tělo mě ještě stále brnělo, jako kdyby trpělo nedostatkem kyslíku. Byli jsme sami sebou tak pohlcení, že jsme si ani jeden nevšimli, že přestalo pršet. Dee vyšla po schodech nahoru na verandu, úsměv jí povadl a pohledem přejela od Daemona ke mně. Přimhouřila oči. Byla jsem si jistá, že můj obličej byl rudý a prozrazoval, že nás při něčem vyrušila. Ale ona jen zírala na svého bratra a její rty se vytvarovaly do dokonale kulatého "O". Zašklebil se na ní. Byl to ten samý pokřivený úsměv, který působil dojmem, že se někomu tajně vysmíval.
"Čau ségra. Co se děje?"
"Nic," řekla a přimhouřila oči. "Co to děláš?"
"Nic." Odpověděl jí a vyskočil z houpačky. Podíval se na mně přes široké rameno. "Jen jsem si vydělával nějaké bonusové body."
Jeho slova se prořízla skrz mojí příjemně zastřenou mysl. Seskočil z verandy a zamířil domů. Podívala jsem se na Dee, chtěla jsem se rozeběhnout za Daemonem a nakopnout ho.
"Bylo skoro-líbání částí dohody o vracení klíčů a toho, aby ti udělal radost?" Můj hlas byl stísněný a kůže mě pálila.
Dee se posadila vedle mě na houpačku. "Ne. To nikdy nebylo částí dohody." Pomalu mrkala. "On tě chtěl políbit?"
Cítila jsem, že mám tváře ještě červenější. "Já nevím."
"Vau," zašeptala a oči měla doširoka otevřené. "Tak to bylo nečekaný."
A tohle bylo trapný. Nechtěla jsem ani přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby se Deeneukázala, a definitivně jsem o tom nechtěla přemýšlet, zatímco ona seděla vedle mě. "Takže ty si byla navštívit rodinu?"
"Jo, musela jsem, než začne škola. Promiň, že jsem neměla příležitost ti to říct. Přišlo to tak nějak z ničeho nic." Dee přestala mluvit. "Co jste s Daemonem dělali před tou … skoro-líbací částí?"
"Byli jsme se projít. Jinak nic."
"To je divný," pokračovala a zblízka si mně prohlížela. "Musela jsem mu ukrást klíče, ale už je dostal zpátky."
Nakrčila jsem nos. "Za to ti fakt děkuju, jen tak mimochodem. Nic neposílí tvojí sebeúctu víc, než kluk, kterej je vidíranej, aby s tebou šel na rande."
"Ale ne! Takhle to nebylo! Já myslela, že potřeboval… motivaci, k tomu, aby se k tobě choval líp."
"Musí si svýho auta opravdu považovat." Zašeptala jsem.
"Jo… cení si ho dost. Trávili jste spolu hodně času, když jsem byla pryč?"
"Zas tak často jsme spolu nebyli. Jeden den jsme byli u jezera a pak už jen ten dnešek. To je všechno."
Přes Deeinu tvář přeběhla zvědavost a pak se umála.
"A bavili jste se dobře?"
Nebyla jsem si jistá, jak mám odpovědět, tak jsem jen pokrčila rameny. "Jo, vlastně to docela ušlo. Teda, samozřejmě měl svoje chvilky, ale celkově to nebylo tak špatný." Pokud teda nebudu počítat skutečnost, že do trávení času se mnou byl dotlačený a skoro mě políbil jen pro bonusové body.
"Daemon umí být příjemný, když chce." Dee se odstrčila od země a začala se houpat.
"Kam jste se šli projít?"
"Šli jsme po nějaký stezce, povídali si, a pak jsme narazili na medvěda."
"Medvěda?" Vykulila oči. "No ty vole, co se stalo?"
"Um, tak nějak jsem omdlela nebo tak něco."
Dee na mně zírala. "Ty si omdlela?"
Zrudla jsem. "Jo, Daemon mně odnesl zpátky domu na verandu, no a ten zbytek už víš."
Znovu si mně z blízka zvědavě prohlížela. Potom zavrtěla hlavou. Změnila téma hovoru a zeptala se mně, jestli zmeškala ještě něco dalšího, zatímco byla pryč. Zasvětila jsem jí do všeho, co se událo, ale moje mysl byla mezitím někde úplně jinde. Dee se zmínila o tom, že bysme se později mohli podívat na nějaký film a pak odešla. Myslím, že jsem jí to odsouhlasila.
Dlouho po tom, co jsem zalezla domu a oblíkla se do starých tepláků, jsem byla stále zmatená z toho, co se stalo s Daemonem na houpačce. Zdál se mi skoro příjemný během našeho výletu, ale pak se zase změnil na Ultra Blbečka. Polilo mně horko a byla jsem znechucená, skočila jsem na postel a zírala do stropu.
Byla na něm síť drobných prasklin v omítce. Pohledem jsem cestovala sítí prasklin, zatím co si moje mysl přehrávala momenty, které vedly k tomu skoro-líbacímu okamžiku. Zhoupl se mi žaludek, když jsem myslela na to, jak blízko byly jeho rty u těch mých. Ještě horší bylo vědomí, že jsem chtěla, aby mně políbil. Oblíbenost a chtíč asi nejdou ruku v ruce.
…..
"Ujasníme si to." Dee byla usazená ve starym, křesle, které zoufale potřebovalo přepolstrovat a krčila na mně čelo. "Ty nemáš nejmenší tušení, kam by si chtěla jít na vysokou?"
Zaúpěla sem. "Zníš jako moje máma."
"Jo, no, začneš chodit do čtvrťáku," Dee se na vteřinu zamyslela. "Nemáte náhodou začít posílat přihlášky hned, jak začne škola?"
S Dee jsme seděly v našem obývacím pokoji a prohlížely si časopisy, když moje máma jen-tak-náhodou vešla do pokoje a položila na stolek štos vysokoškolských prospektů. Díky, mami.
"A neměla by ses taky někam hlásit Dee? Jseš přece taky jedna z nás čtvrťáků." Zájem, který se jí leskl v očích, pohasl. "Jo, ale my teď mluvíme o tobě."
Protočila jsem oči a zasmála se. "Já jsem se ještě nerozhodla, co bych vůbec chtěla dělat. Takže nevidím důvod, proč si vybírat školu."
"Ale každá škola přeci nabízí ty samé předměty. Můžeš si vybrat místo - jakékoliv místo, kam by si chtěla jít. Kalifornie, New York, Colorado - oh, mohla bys jít dokonce do Evropy! To by bylo úchvatný. To bych udělala já. Šla bych někam do Anglie."
"Vždyť můžeš," připomněla jsem jí.
Dee sklopila pohled a pokrčila rameny. "Ne, nemůžu."
"Proč ne?" Zvedla jsem nohy na sedačku a sedla si do tureckého sedu. Nevypadalo to, že by pro ně byly problém peníze, ne když si vezmu, v jakých jezdili autech, nebo v čem chodili oblečení. Jednou jsem se jí zeptala, jestli má práci, a ona mi odpověděla, že dostává dostatečné měsíční kapesné. Rodičovské výčitky svědomí, za to, že jsou neustále v práci. Pěkný gesto, když si to můžou dovolit.
Moje máma byla skvělá, a když jsem na něco potřebovala peníze, dala mi je, ale upřímně pochybuju, že by mi jen tak vysolila tři sta dolarů měsíčně na zábavu, nový auto a jakýkoliv jiný moje potřeby. Je to jenom přibližovadlo, dojet z bodu A, do bodu B, to jsem si vždycky říkala, když jsem přemýšlela, že bych chtěla nový auto.
"Můžeš přeci jít, kamkoliv budeš chtít." Deein úsměv byl podbarvený smutkem. "Já až odmaturuju, tak pravděpodobně zůstanu tady. Možná, že se zapíšu do jedný z těch online univerzit."
Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě dělá srandu. "To myslíš vážně?"
"Jo, jsem tu tak trochu zaseklá."
Byla sem silně znechucená představou kohokoliv zaseknutýho kdekoliv. "Co tě tu drží?"
"Mám tady rodinu," řekla tiše a vzhlédla. "V každém případě, z toho filmu, na kterej jsme se dívaly včera večer, jsem měla pořádný noční můry. Nesnáším celý to téma domu, posedlého duchy, kteří tě sledují, jak spíš."
Její super rychlá změna tématu mi rozhodně neunikla. "Jo, ten film byl docela děsivej."
Dee se zašklebila. "To mi připomíná Daemona. Když jsme byli malí, stával nade mnou, když jsem spala, protože si myslel, že je to vtipný." Pokrčila drobnými rameny. "Byla jsem na něj vždycky tak šíleně naštvaná! Nezáleželo na tom, jak hluboce jsem spala, stejně jsem vždycky cítila, jak na mě zírá a pokaždý mně to probudilo. A on se pak šíleně smál."
Usmála jsem se nad představou Daemona, jako malýho kluka, kterej popichoval svoje dvojče. Ten obrázek se mi v hlavě okamžitě nahradil jiným, zcela dospělým Daemonem. Povzdechla jsem si. Byla jsem víc než jen otrávená a zavřela časopis, který jsem měla v ruce.
Neviděla jsem ho od toho večera, co jsme byli na verandě, ale bylo teprve pondělí. Nevidět ho dva dny bylo celkem normální. A ne, že bych ho vlastně chtěla vidět. Vzhlédla jsem a zadívala se na Dee, listovala časopisem od zadu. Vždycky to tak dělala, hledala vzadu horoskopy. Pravou rukou si podepírala tvář, a jedním fialově nalakovaným nehtem si poklepávala přes rty.
Ten prst se najednou rozostřil, téměř nebyl vidět. Vzduch kolem ní vypadal, jako že se chvěje.
Několikrát jsem mrkla. Prst tam byl zpátky. Perfektní. Znovu jsem měla nějaký halucinace. Odhodila jsem časopis na stranu. "Potřebuju si zajít do knihovny. Chci něco novýho na čtení."
"Můžeme si naplánovat nějakej nakupovací výlet a knížky vezmem s tím. Chci zkouknout tu knížku, kterou si recenzovala na blogu, asi týden předtím, než jste se přistěhovaly. Tu o těch lidech se super schopnostma." Moje malý srdíčko dělalo samou radostí kotrmelce. Ona četla můj blog. Ani si nevybavuju, že bych jí říkala název." "To by mohla bejt sranda, ale já chtěla zajít do knihovny dneska večer. Už se nemůžu dočkat. Chceš jít se mnou?"
"Dneska?" zeptala se s vytřeštěnýma očima. "Dneska nemůžu, ale mohla bych zítra."
"Jestli nemůžeš, tak se nic neděje. Už se k tomu dokopávám pár dnů, ale pořád to odkládám, a potřebuju nějaký duševní cukrátka předtím, než budu muset číst věci do školy."
Když zavrtěla hlavou, kolem jejího uličnicky naladěného obličeje, se jí zhouply tmavé vlasy. "Přesně tak, o nic nejde, pudu s tebou ráda. Jen nemůžu dneska večer. Už mám nějaký plány. Kdybych neměla, tak bych s tebou moc ráda šla."
"To je v pohodě, Dee. Do knihovny můžu jít i sama. A na nákupy můžeme klidně zítra vyrazit. Ve městě už se docela vyznám. Ne, že by se tu někdo mohl ztratit. Celý město má asi tak … pět ulic." Na okamžik jsem byla zticha a pak se jí zeptala na její plány týkající se dnešního večera, zkoušela jsem změnit téma.
Deeiny rty byly stažené. "Nic, jen pár známých, kterýjsou zpátky ve městě."
Moje naprosto nevinná otázka očividně ťala do živého, a ona evidentně zvažovala, jestli mi může říct, co bude skutečně dělat. Poposedla si v křesle a soustředila se na svoje nehty. Cítila jsem se, jako kdybych vyzvídala, ale nepochopila jsem, jak takováhle otázka, mohla být nepříjemná. Taky tu byla část mně, která se cítila ukřivděná a zklamaná, že mně nepozvala.
"Doufám, že se budete večer dobře bavit," lhala jsem. No, ne tak úplně. Byla to jen částečná lež. Nejsem na to hrdá, ale takhle to prostě je, cítila jsem se vynechaná.
Dee si zase poposedla v křesle a podívala se na mně. Oči měla přimhouřené, stejně jako tenkrát na verandě. "Myslím, že bys měla počkat, až budu moct jít s tebou. Nedávno tu zmizelo pár holek."
Jít do knihovny přece nebylo, jako kdybych šla do baráku, kde se vařil pervitin, ale vzpomněla jsem si na plakát pohřešovaný holky, kterej sem viděla u potravin a pokrčila rameny. "Ok, promyslím to."
Dee zůstala tak dlouho, dokud moje máma neodešla do práce.
Když odcházela, ještě se zastavila na verandě. "Myslím to vážně, pokud můžeš počkat do zítra, půjdu do tý knihovny s tebou."
Ještě jednou jsem jí to odkejvala a v rychlosti jí objala. Ve chvíli, kdy odešla, už mi chyběla. Náš dům byl bez ní příliš tichej.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
