kapitola 7
28. 4. 2014
Toho večera Dee opravdu zavolala, a i když jsem jí chtěla říct, že z toho odpoledne, které jsem strávila s Daemonem jsem nebyla zrovna šťastná jako blecha, lhala jsem. Řekla jsem jí, že se choval skvěle, že si zasloužil dostat svoje klíče zpátky. Jinak by ho mohla přinutit, aby mně vzal na další výlet. Byla tak šťastná, že jsem se skoro cítila špatně, kvůli tomu, že jsem jí lhala.
Uplynul další týden. Měla jsem nekonečné množství času na to, abych si zvykla na fakt, že už za týden a půl půjdu do školy. Dee se stále nevrátila z rodinné návštěvy, nebo kde to vlastně byla. Napospas sama sobě a znuděná jsem se důvěrně sblížila s internetem. Byla sobota, brzy večer, když se Daemon neočekávaně zjevil před našimi dveřmi, ruce měl zastrčené v kapsách džínů. Stál zády ke mně, hlavu zakloněnou a díval se na modrou oblohu bez mraků. Sem tam, se začaly objevovat hvězdy, ale slunce nezapadne ještě dobrých pár hodin. Byla jsem překvapená, že ho vidím, vyšla jsem ven. Sklonil hlavu tak rychle, že jsem si myslela, že si musel natáhnout nějaký sval.
"Co to děláš?" zeptala jsem se.
Přemýšlivě se mu stáhlo obočí. Uběhlo několik vteřin a pak se mu na jedné straně zkroutily rty. Odkašlal si.
"Rád se dívám na oblohu. Něco na ní prostě je."
Pohledem se vrátil k obloze.
"Je nekonečná, víš."
Daemon zněl téměř přemýšlivě.
"Nechystá se zase nějakej bláznivej chlápek vyběhnout z vašeho baráku a křičet na tebe za to, že se mnou mluvíš?"
"Právě teď ne, ale co není, může být."
Nebyla jsem si jistá, jestli to myslel vážně nebo ne.
"Spokojila bych se s tou první půlkou."
"Jo. Děláš zrovna něco?"
"Něco jinýho, než aktualizace svýho blogu? Ne."
"Ty máš blog?"
Stáli jsme teď tváří v tvář a on se opíral o dveře. Rysy jeho obličeje zkřivil výsměch. Slovo blog řekl, jako by to byla největší pitomost na světě.
"Jo, mám blog."
"Jakej má název?"
"DO TOHO TI NIC NENI," řekla jsem a sladce se usmívala.
"Zajímavej název."
Vrátil mi můj úsměv s polovičním úšklebkem.
"A o čem tam píšeš? Pletení? Puzzle? Osamělost?"
"Ha, ha, ha, chytráku."
Povzdechla jsem si.
"Recenzuju knihy."
"Si za to placená?"
Tomu jsem se od srdce zasmála.
"Ne. To fakt nejsem."
Daemon vypadal zmateně.
"Takže ty recenzuješ knihy, ale nedostaneš zaplaceno, pokud si někdo na základě tvojí recenze nějakou koupí?"
"Nerecenzuju knihy, abych za to dostala peníze, nebo cokoliv jinýho."
I když by to bylo příjemné, což mi připomnělo, že bych si měla vyzvednout průkazku do knihovny.
"Dělám to, protože mě to baví. Miluju čtení a ráda o knihách mluvím."
"Jaký druh knih čteš?"
"Tak různě."
Opřela jsem se naproti němu a natáhla krk, abych se setkala s jeho klidným pohledem.
"Většinou dávám přednost žánru mystery."
"Upírům a vlkodlakům?"
Člověče, na kolik otázek se ještě zeptá?
"Jo."
"Duchové a mimozemšťani?"
"Příběhy s duchy jsou fajn, ale neznám moc těch s mimozemšťany. ET vážně není nic pro mě, ani pro většinu mých čtenářů."
Nadzvedl jedno obočí.
"Co máš teda ještě ráda?"
"Rozhodně ne zelený slizký vesmírný stvoření," odpověděla jsem.
"Každopádně mám ráda i grafický romány, historické věci-"
"Ty čteš grafický romány?"
Tón jeho hlasu byl zbarvený nevírou.
"Vážně?"
Přikývla jsem.
"Jo, no a co? To nemůže mít holka ráda grafický romány a komiksy?"
Dlouho na mně jenom zíral a pak vystrčil bradu směrem k lesu.
"Nechceš jít na výlet?"
"Huh, víš, že nejsem zrovna moc turistickej typ." Připomněla jsem mu. Usmál se na mně. Něco na tom úsměvu bylo. Byl drsný. Byl sexy.
"Nebudeme přeci lézt po skalách. Jenom neškodná turistická stezka. Jsem si celkem jistej, že to zvládneš."
"Dee ti neřekla, kam ti schovala klíče?" Zeptala jsem se podezřívavě.
"Ale jo, řekla."
"Tak proč si tady?"
Daemon si povzdechl.
"Nemam k tomu žádnej speciální důvod. Jenom jsem si myslel, že by ses přidala, ale pokud se budeš takhle hloupě vyptávat, tak na to zapomeň."
Sledovala jsem ho, jak sešel dolů po schodech a kousala si přitom ret. Tohle bylo šílené. Umírala jsem nudou už několik dní. Zakoulela jsem očima a zavolala na něj "Dobře. Jdu s tebou."
"Seš si jistá?"
S notnou dávkou nervozity jsem souhlasila.
"Proč jdeme za náš dům?" Zeptala jsem se, když mi došlo, kudy mně vede.
"Senecova Skála není tím směrem. Myslela jsem, že tam začíná většina tras."
Ukázala jsem na druhou stranu, směrem k místu, kde se tyčily nad krajinu vršky monstrózních pískovcových skal.
"Jo, tam tudy vedou trasy oklikou, ale tudy je to rychlejší," vysvětloval mi.
"Místní znají sice všechny trasy, ale ty jsou věčně přeplněné lidmi. Byly časy, kdy jsem se tu hodně nudil a našel pár zkratek mimo vyznačené trasy."
Udělala jsem na něj obličej.
"O jak dlouhých zkratkách tady mluvíme?"
Zasmál se.
"Zas tak dlouhý nejsou."
"Takže by to zvládlo levou zadní i dítě? Vsadím se, že to pro tebe bude nuda."
"Kdykoliv se dostanu ven a můžu se projít, udělá mi to radost. Kromě toho, nebude to, jako kdybychom šli až ke Smoke Hole Canyon. To je odtud pěkná štreka, takže bez obav, jo?"
"Dobře, veď nás."
Zastavili jsme se u Daemona pro pár lahví vody a pak jsme vyrazili. Několik minut jsme šli mlčky a pak řekl "Seš velmi důvěřivá Kotě."
"Přestaň mi tak říkat."
Bylo trochu obtížné udržet krok s tempem, které nasadily jeho dlouhé nohy, tak jsem se vlekla pár kroků za ním. Ohlédl se přes rameno, aniž by zpomalil.
"Nikdo ti tak nikdy neříkal?"
Prošla jsem kolem velkého, pichlavého keře.
"Jo, lidi mi říkají Kotě pořád. Ale od tebe to zní tak ..."
Prudce zvedl obočí.
"Zní jak?"
"Já nevím, jako urážka."
Zpomalil, takže teď jsme šli vedle sebe.
"Nebo jako sexuální narážka."
Zaklonil hlavu a začal se smát. Z toho zvuku se mi napjaly svaly.
"Proč se mi směješ?"
Zavrtěl hlavou a usmál se na mně.
"Já nevim, ty mě prostě dovedeš rozesmát."
Nakopla jsem malý kámen.
"Když to řikáš. Takže, co se stalo s tím týpkem Matthewem? Choval se, jako kdyby mě nenáviděl, nebo tak něco."
"To není pravda. On ti jenom nevěří," poslední slova zamumlal.
Zmateně jsem zavrtěla hlavou.
"Nevěří mi ohledně čeho? Tvojí počestnosti?"
Znovu vybuchl smíchy a trvalo mu pár vteřin, než odpověděl.
"Jo. Není moc velkej fanoušek krásnejch holek, co mě balej."
"Cože?"
Zakopla jsem o odhalený kořen. Daemon mě snadno zachytil, podepřel mně a já byla v mžiku nohama zase pevně na zemi. Z toho letmého dotyku mně rozbrněla kůže, dokonce i přes oblečení. Jeho ruka zůstala kolem mého pasu jenom pár vteřin, pak mně zase pustil.
"Děláš si ze mě srandu, že jo?"
"Ohledně čeho?"
"Ohledně všeho!"
"No tak. Prosim tě, neřikej mi, že si o sobě nemyslíš, že si hezká."
Zvažoval moje mlčení.
"Žádný kluk ti nikdy neřekl, že si hezká?"
Nebyl první osobou, která o mě kdy řekla něco hezkého, ale já se o to nikdy předtím nestarala. Moji dřívější kluci mi říkali, že jsem hezká, ale nikdy jsem to nepovažovala za důvod k tomu, aby mě někdo nesnášel. Odvrátila jsem se od něj a pokrčila rameny.
"Samozřejmě."
"Nebo ... to možná o sobě ani nevíš?"
Soustředila jsem se na kořeny starých stromů a znovu pokrčila rameny. Zoufale jsem chtěla změnit téma hovoru a popřít druhou část jeho prohlášení. Rozhodně jsem tohohle žhavýho, arogantního kluka nebalila.
"Víš na co jsem vždycky věřil?" řekl jemně.
Pořád jsme stáli na cestě, kolem se ozývalo jen pár ptačích zvuků a můj hlas unášel poryv větru.
"Ne."
"Vždycky se mi potvrdilo, že ti nejlepší lidé, skutečně krásní uvnitř i navenek, jsou ti, kteří netuší, jaký vliv mají na své okolí."
Jeho oči upřeně studovaly ty moje a na okamžik jsme tam jen tak stáli tváří v tvář.
"Ti, kteří svojí krásu dávají na odiv, jí vlastně plýtvají. Jejich krása jenom tak plyne kolem. Je to jenom skořápka, která neskrývá nic jiného, než stíny a prázdnotu."
Udělala jsem tu nejnevhodnější věc, jakou jsem mohla. Zasmála jsem se.
"Omlouvám se, ale to je ta nejhlubší myšlenka, kterou jsem tě kdy slyšela říct. Která mimozemská loď odnesla pryč Daemona, kterého znám a můžu je požádat, aby si ho nechali?"
Zamračil se.
"Byl jsem upřímný."
"Já vím, to jenom, že to bylo skutečně ... vau."
A to jsem byla celá já, zničila jsem pravděpodobně tu nejhezčí věc, kterou mi kdy řekl. Pokrčil rameny a vykročil znovu lesem po stezce.
"Už nepudem moc daleko," řekl po pár minutách.
"Takže ty se zajímáš o historii?"
"Jo, a vím, že to ze mě dělá šprta."
Byla jsem vděčná za změnu tématu.
Jeho rty se zkroutili.
"Víš, že tahle země byla kdysi osídlena Indiány z kmene Seneca?"
Trhla jsem sebou.
"Prosím, řekni, že nejdeme po žádném pohřebišti?"
"No ... jsem si jistej, že kolem nějaká pohřebiště budou, ale touhle oblastí jenom procházeli, takže si nemyslím, že by někdo umřel zrovna na tomhle konkrétním místě a -"
"Daemone, tuhle část znát nepotřebuju."
Jemně jsem ho šťouchla do ruky. Zase se na mě díval tím zvláštním pohledem a vrtěl hlavou.
"Dobře, řeknu ti příběh a vynechám z něj ta nejděsivější, přestože přirozená fakta."
Do cesty zasahovala dlouhá větev, ale Daemon mi ji přidržel tak, abych ji mohla podlézt. Když jsem se kolem něj protahovala, zavadila jsem ramenem o jeho hruď, pustil větev a pokračoval v cestě. "Jaký příběh?"
"Uvidíš. Teď dávej pozor ... Před dávnými časy, byla tahle země pokrytá jen lesy a kopci, které se moc nelišily od těch, co jsou tu teď, teda kromě těch několika malých měst."
Prsty poklepával do nižších větví, které jsme míjeli, a ty, které zasahovaly do cesty, mi odstrkoval stranou.
"Představ si to tady tak řídce osídlené, že by to mohlo trvat i několik dní nebo týdnů, než by ses dostala ke svému nejbližšímu sousedovi."
Otřásla jsem se.
"To zní osaměle."
"Musíš pochopit, že takový byl způsob života před stovkami let. Farmáři a horalové od sebe žili i několik mil a tu vzdálenost překonávali buď pěšky, nebo na koni. Nebyl to ten nejbezpečnější způsob dopravy."
"To si umím představit." Odpověděla jsem potichu.
"Indiáni z Kmene Seneca cestovali přes východní část Spojených Států a v jednu chvíli šli i po téhle konkrétní stezce ke skalám Seneca."
Jeho pohled se setkal s mým.
"Věděla jsi, že tahle malá cesta za vaším domem vede přímo k úpatí skal?"
"Ne. Vždycky se mi zdály tak daleko, že mně nikdy nenapadlo, že by ve skutečnosti mohly být docela blízko."
"Pokud by si po téhle cestě šla ještě několik kilometrů, ocitla by ses přímo u jejich úpatí. Ale je to celkem skalnatý úsek, kam si troufnou jen ti nejzkušenější místní horolezci. Vidíš… skály Seneca se táhnou od města Grant do města Pendleton County a jejich nejvyšší vrchol je Spruce Knob, támhle kousek vyčnívá a přezdívá se mu Skála Šampionů.
Teď je tak trochu složitější se tam dostat, protože to obvykle znamená vniknout na soukromý pozemky, ale může to stát za to, když se pak ocitneš 900 metrů vysoko nad zemí," dodal zasněně.
"To zní jako zábava." Ne. Nedokázala jsem skrýt ve svém hlase sarkasmus a tak jsem se alespoň bolestně usmála. Nechtěla jsem zkazit dobrou náladu. Tohle byla pravděpodobně nejdelší konverzace, jakou jsme kdy s Daemonem měli, aniž by si svýma hláškama vysloužil můj zvednutý prostředníček.
"Je to zábava, pokud se nebojíš, že ti to někde uklouzne."
Zasmál se mému výrazu.
"Každopádně skály Seneca obsahují křemenec, který je součástí pískovce. To je důvod, proč jsou sem tam zbarvené do růžova. Křemenec je považovaný za beta křemen. Lidé, kteří věří v ... nadpřirozenou sílu nebo sílu ... přírody, tak jako tenkrát v to věřilo mnoho Indiánských kmenů, věří, že jakákoliv forma beta křemene umožňuje energii, aby byla uložena a přeměněna, dokonce věří v to, že se s ní dá i manipulovat. Takhle uložená energie pak může rozhodit elektroniku a takové věci, nebo třeba věci skrýt."
"Ooou-kej."
Vrhl na mě přísný pohled a tak jsem se rozhodla ho už nepřerušovat.
"Možná že to byl beta křemen, co nalákalo Kmen Seneca do týhle oblasti. Nikdo neví, jak dlouho se tady kdokoliv z nich zdržel, obchodoval nebo válčil."
Na chvíli se odmlčel a pohledem zkoumal terén, jako kdyby je mohl vidět, stíny minulosti.
"Ale měli velmi romantické legendy."
"Romantické?" Zeptala jsem se, když mě vedl kolem malého potůčku. Neuměla jsem si představit nic romantického, co by se mohlo odehrávat ve výšce kolem 900 metrů nad zemí.
"Tak třeba tahle, …byla jedna krásná Indiánská princezna, které říkaly Sněžná Sova, a ta požádala sedm nejsilnějších bojovníků z kmene, aby jí svou lásku dokázali tím, že udělají něco, co zatím dokázala jen ona. Mnoho mužů s ní chtělo být pro její krásu a kmenové postavení. Ale ona chtěla sobě rovného. Když přišel den její volby, zvolila hodně těžký úkol, takže jenom ten nejstatečnější a nejsilnější bojovník mohl vyhrát a získat tak její ruku. Požádala své nápadníky, aby s ní vylezli na nejvyšší horu," tiše pokračoval a zpomaloval, takže jsme teď po úzké cestě šli bok po boku.
"Šli do toho všichni, ale jak se to stávalo náročnějším, tři z nich to vzdali. Potom to vzdal i čtvrtý a pátý padl vyčerpáním. Zůstali už jen dva a krásná Sněžná Sova zůstávala v čele. Nakonec dosáhla nejvyššího vrcholu a otočila se, aby viděla, který bude ten nejstatečnější a nejsilnější ze všech bojovníků. Zůstal už jen jeden a byl jenom kousek za ní. Ve chvíli, kdy se otočila a dívala se na něj, uklouzl a začal padat."
Legenda mě rychle pohltila. Představa sedmi mužů, kteří bojovali a čelili možné smrti, jen aby vyhráli vaší ruku, pro mě byla nepředstavitelná.
"Sněžná Sova zaváhala jen na vteřinu, myslela na to, že tenhle statečný bojovník byl očividně nejsilnější, ale jí se nevyrovnal. Mohla ho zachránit nebo nechat spadnout. Byl odvážný, ale musel dosáhnout až na vrchol, stejně jako ona."
"Ale on byl těsně za ní? Jak by ho mohla nechat jen tak spadnout?"
Rozhodla jsem se, že tahle legenda stojí za prd, pokud Sněžná Sova nechá toho týpka spadnout.
"Co bys udělala ty?" zeptal se zvědavě.
"Ne, že bych někdy žádala tlupu chlapů, aby mi dokázali svojí lásku tím, že udělají něco neuvěřitelně nebezpečného a hloupého jako je tohle, ale pokud bych se někdy ocitla v takové situaci, což je nepravděpodobné-"
"Kat?" Pokáral mě.
"Samozřejmě, že bych se natáhla a zachránila ho. Nemohla bych ho nechat spadnout a umřít."
"Ale on to nedokázal."
"Na tom nezáleží," argumentovala jsem.
"Byl těsně za ní a jak můžeš být dobrým člověkem, pokud necháš někoho umřít jenom proto, že uklouzl? Jak by si vůbec mohl být schopný milovat, nebo stát za to, aby někdo miloval tebe, pokud by si dovolil, aby se to stalo?"
Přikývl. "No, Sněžná Sova přemýšlela jako ty."
Ulevilo se mi a usmála jsem se. Pokud by to neudělala, tak by tohle byla pěkně mizerná romantická legenda.
"To je dobře."
"Sněžná Sova se rozhodla, že bojovník je jí roven a podle toho se zachovala. Zachytila toho muže dřív, než mohl spadnout. Náčelník je přijal a byl velice potěšen volbou jejího partnera. Požehnal jejich manželství a udělal z válečníka svého nástupce."
"Takže tohle je důvod, proč se ty skály jmenují Seneca? Po Indiánech a princezně?"
Přikývl.
"To je to, co říkají legendy."
"Je to sice krásný příběh, ale myslím si, že celá ta věc s lezením stovky metrů do výšky jen proto, aby jí dokázali svojí lásku, je trochu přehnaná."
Zachechtal se.
"Na tom se shodneme."
"To jsem si myslela, jinak by ses jednou mohl ocitnout s autem na závodech na mezistátní silnici, jenom proto, abys dokazoval svojí lásku trochu modernějším způsobem."
Chtěla jsem si ukousnout jazyk ve vteřině, kdy jsem to vyslovila nahlas. Doufám, že si nemyslel, že jsem mluvila o dokazování lásky mně. Věnoval mi tvrdý pohled.
"Nemyslím, že by se to mohlo stát."
"Mohl by ses odtud dostat tam, kde lezli ti Indiáni?" zeptala jsem se zvědavě.
Zavrtěl hlavou.
"Mohla by ses dostat do kaňonu, ale to už je složitější turistika. Nic, co bych ti radil, aby si zkoušela sama."
Tomu pomyšlení jsem se zasmála.
"Jo, myslím, že toho se bát nemusíš. Zajímalo by mě, proč sem Indiáni přišli. Hledali něco?"
Obešla jsem veliký balvan.
"Je těžký uvěřit tomu, že je sem přivedla hromada kamení a skal."
"To nikdy nevíš."
Rty se mu sevřeli a na moment byl zticha, potom zase promluvil.
"Lidé mají tendenci se dívat na věci, ve které se věřilo v minulosti, jako na primitivní a neinteligentní, ale každý den vidíme v minulosti tolik pravdy, že si říkám, že už by se mohli poučit."
Koukala jsem na něj a snažila se odhadnout, jestli to myslel vážně. Zněl mnohem vyspěleji, než jakýkoliv kluk v našem věku.
"Co že to bylo, čím jsou ty skály zvláštní?"
Shlédl na mně.
"Je to druh skály..."
Najednou se jeho oči rozšířily.
"Kotě?"
"Mohl bys mě přestat-?"
"Buď zticha," zasyčel, pohled měl upřený někam za moje rameno. Chytil mně za paži.
"Slib mi, že nebudeš vyšilovat."
"Proč bych měla vyšilovat?" zašeptala jsem.
Zastihl mně nepřipravenou a přitáhl si mně k sobě. Položila jsem mu ruce na hruď, abych neupadla. Jeho hrudník vypadal ... že se pod mým dotekem chvěje.
"Už jsi někdy viděla medvěda?"
Zmocnila se mně panická hrůza.
"Cože? Je tady medvěd-?"
Odtáhla jsem se z jeho sevření a otočila se. Ó, ano, byl tam medvěd. Ne víc než deset metrů od nás, veliký medvěd, černý a chlupatý, svou velkou chlupatou tlamou zavětřil ve vzduchu. Uši se mu stočily za zvukem našeho dechu. Na moment jsem byla úplně ochromená. Nikdy v životě jsem neviděla medvěda, ne ve skutečnosti. Na tom stvoření bylo něco majestátního. Způsob, jakým se jeho svaly pohybovali pod těžkou vrstvou srsti, jak nás jeho tmavé oči intenzivně sledovaly, a my sledovali jeho. Zvíře popošlo blíž, zastavilo se pod paprsky světla, které prosvítaly skrze větve. Jeho kožešina se na slunci leskla.
"Neutíkej," zašeptal.
Jako kdybych byla schopná se pohnout, i kdybych chtěla.
Medvěd napůl zavrčel, napůl štěkl a postavil se na zadní, takhle měřil alespoň jeden a půl metru. Další zvuk byl upřímný Boží řev, ze kterého mi vstala husí kůže po celém těle.
Tohle vůbec nebylo dobré.
Daemon začal křičet a mávat rukama, ale to ho nezastavilo. Medvěd klesl zpátky na všechny čtyři, jeho masivní ramena se zatřásla.
A hnal se přímo na nás.
Nemohla jsem dýchat, krk se mi sevřel strachy a já se dusila, zavřela jsem oči. Slyšela jsem Daemona nadávat a pak i přes zavřené oči, skrz tenkou kůži očních víček, mně oslepil záblesk světla. Celé to doprovázel závan tepla, který mi odfoukl vlasy. To světlo se objevilo znovu, ale tentokrát ho následovala temnota a celou mě pohltila.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
