KAPITOLA 26
28. 4. 2014
"Zlato, jseš si jistá, že se cítíš dobře?" Máma postávala kolem sedačky a mračila se. Chovala se tak od tý doby, co jsem se probudila. "Nepotřebuješ něco? Třeba kuřecí polévku? Obejmout? Opusinkovat?"
Zasmála jsem se. "Mami, jsem v pohodě."
"Určitě?" ujišťovala se a dala mi přes ramena deku. "Stalo se na tom plese něco?"
"Ne. Nic se nestalo." Nestalo se nic, pokud jsem nepočítala milion sms-ek, který mi poslal Simon a ve kterých se omlouval za svoje chování a potom ještě útok zabijáckejch mimozemšťanů. Nee. Nestalo se vůbec nic."Jsem v pohodě." Po tom, co jsem většinu soboty strávila v domě plnym hádajících se mimíků, jsem byla prostě unavená. Dva z nich mi nevěřili. A jeden z nich si myslel, že přinesu Daemonovi jistou smrt. Adam nevypadal, že by mně nenáviděl, ale nebyl ani příliš přátelskej. Vyplížila jsem se dřív, než dorazila pizza, kterou si objednali. Ash měla pravdu. Byli rodina. Všichni a já k nim nepatřila.
Když máma odjela do práce, zachumlala jsem se do deky a zkoušela se soustředit na film na Sci-fy kanálu, ale ukázalo se, že je o útoku mimozemšťanů. Filmoví mimíci nebyli ze světla, ale byli to obrovští brouci, kteří požírali lidi.
Přepnula jsem na jiný kanál.
Venku lilo jako z konve, sotva jsem přes ten déšť něco slyšela. Věděla jsem, že Daemon byl poblíž, obzvlášť do doby, než vymyslej, jak ze mně vydat dostatek energie, aby vybledla ta stopa. Všechny jejich návrhy zahrnovaly venkovní a extrémně náročný aktivity, což se dneska dít nebude.
Zvuk deště mně ukolébával. Po chvíli byla moje víčka příliš těžká na to, abych je udržela otevřená. Když už jsem zabírala, trhla jsem sebou při zvuku zaklepání na dveře.
Shodila jsem ze sebe deku a cupitala ke dveřím. Pochybovala jsem, že by Arum klepal a tak jsem je otevřela. Stál tam Daemon a přestože stále lilo jako z konve, měl na sobě sotva pár kapek deště. Na triku s dlouhým rukávem měl na ramenou pár tmavších teček. Mohla bych se vsadit, že použil tu svojí super-mimíkovskou rychlost. Kdo by pak potřeboval deštník? A proč měl sakra na sobě kalhoty na běhání?
"Co se děje?"
"Nepozveš mně dovnitř?" zeptal se.
Stiskla jsem rty a ustoupila stranou, aby mohl vejít.
Prošel kolem mně a prohlížel místnosti. "Co hledáš?"
"Tvoje máma neni doma?"
Zavřela jsem dveře. "Je snad venku její auto?"
Přimhouřil oči. "Musíme zapracovat na tý tvý stopě."
"Dyť venku leje." Prošla jsem kolem něj a vzala si ovladač, abych vypnula televizi. Daemon mně předběhl. Televize se vypla dřív, než jsem stihla zmáčknout čudlík. "Konec legrace," zamumlala jsem.
"Už mi říkali i horší věci." Zamračil se a pak se začal smát. "Co to máš na sobě?"
Podívala jsem se na sebe a zrudla. Jednu věc jsem na sobě totiž neměla, a to podprsenku. Ježíši kriste, jak jsem na to mohla zapomenout? "Sklapni."
Znovu se zasmál. "Co to je? Sedm trpaslíků?"
"Ne! To jsou Santovi elfi. To je moje oblíbený pyžamo. Byl to dárek od táty."
Samolibý úšklebek mu trochu povadl. "Nosíš to, protože ti ho to připomíná?"
Přikývla jsem.
Nic na to neřekl. Místo toho si dal ruce do předních kapes kalhot. "Můj druh věří, že když zemřeme, naše esence rozsvítí hvězdu ve vesmíru. Zní to pitomě, věřit něčemu takovýmu, ale když se v noci podívám na oblohu, rád si myslim, že alespoň dvě z těch hvězd jsou mý rodiče. A další z nich je Dawson."
"To nezní vůbec pitomě." Odmlčela jsem se, byla jsem překvapená, jak dojemně to ve skutečnosti znělo. Nebylo to v podstatě stejné, jako naše víra, že naši milovaní jsou v nebi a dohlížejí na nás? "Možná je jedna z těch hvězd i můj táta." Podíval se mi do očí a pak zase uhnul pryč. "No, každopádně, elfové jsou sexy."
A tím v podstatě zazdil celej ten hlubokej a vážnej okamžik. "Přišli jste na něco novýho ohledně tý stopy?"
"Ani ne."
"Máš v plánu přinutit mně cvičit, že jo?"
"Jo, to je jedna z možností."
Posadila jsem se na sedačku a rostla ve mně podrážděnost. "No, dneska toho asi moc neuděláme."
"Tobě vadí, že venku prší?"
"Vzhledem k tomu, že je konec října a venku je zima, tak jo, vadí." Přitáhla jsem si deku a dala si jí na klín. "Dneska prostě venku běhat nebudu."
Daemon si povzdechl. "Nemůžeme si dovolit čekat, Kat. Baruck je pořád někde kolem a čím dýl budeme čekat, tím to bude nebezpečnější."
Věděla jsem, že má pravdu, ale stejně, běhat kolem, v podělanym studenym dešti? "A co Simon? Řekl si o něm vůbec ostatním?"
"Andrew ho hlídá. Ale vzhledem k tomu, že měl včera zápas, většina stopy už vybledla. Už je fakt velmi slabá. Což dokazuje, že tenhle nápad bude fungovat."
V rychlosti jsem se po něm podívala. Místo toho, abych viděla klidný výraz, spatřila jsem ten ze včerejšího rána. Měl v očích ten pohled, než si uvědomil, že je v posteli se mnou. Moje tělo zase žhnulo. Pitomý, pitomý hormony.
Sáhl za sebe a vytáhl ostří z obsidianu. Položil ho na konferenční stolek. Ostří nesvítilo rudě, jako když bylo v blízkosti Aruma.
"Chci, aby sis to nechala u sebe, jen pro případ. Dej si to do batohu, do kabelky, nebo do čehokoliv, co nosíš."
Chvíli jsem na to ostří zírala. "Vážně?"
Daemon se vyhnul mýmu pohledu. "Jo, i když se nám podaří sejmout z tebe tu stopu, nech si to u sebe, dokud neodděláme Barucka."
"Ale nepotřebuješ to víc ty, než já? Nebo Dee?"
"O nás si nedělej starosti."
To se jednodušeji řekne. Zírala jsem na obsidian a zajímalo mně, jak mám sakra tuhle věc asi tak schovat do báglu. "Myslíš si, že je Baruck pořád tady?"
"Jo, pořád bude poblíž," konstatoval. "Beta částice sice skryjí naší přítomnost, ale on už ví, že tu jsme. Ví, že já tu jsem."
"Myslíš, že po tobě pude?" Z nějakýho důvodu se mi při tý myšlence sevřel žaludek.
"Zabil jsem dva z jeho bratrů a tobě dal prostředky k zabití toho třetího." Tvářil se úplně v pohodě při diskutování o skutečnosti, že tu je nepříčetnej mimozemšťan, kterej ho chce zabít. Byl prostě tvrďák. A to se mi na něm líbilo.
"Arumové jsou pomstychtivý stvoření, Kotě. Nepřestane, dokud mně nedostane a použije tebe, aby se dostal ke mně, obzvlášť po tom, co ses pro mně vrátila. Už jsou na Zemi dost dlouhou dobu na to, aby poznali co to znamená. Že seš moje slabina."
"Nejsem žádná slabina. Dokážu se o sebe postarat."
Nereagoval, ale síla jeho pohledu mi sežehla snad i vnitřnosti. Moje sebedůvěra se kousek po kousku rozpadávala. Pro něj jsem byla slabina a možná tomu věřila i Dee. Zbytek Luxanů tomu určitě věřil.
Ale zabila jsem Aruma ... i když ke mně byl otočenej zádama. Ne že by to ze mně dělalo opravdovýho husto nindžu.
"Dost mluvení. Máme spoustu práce," řekl a rozhlížel se kolem sebe. "Nenapadá mně nic, co bysme mohli dělat vevnitř a mělo to nějakej efekt. Možná aerobic?"
Aerobic bez podprdy se teda rozhodně dít nebude.
Ignorovala jsem ho, otevřela si na konferenčním stolku noťas a chtěla zkouknout poslední komenty. Když jsem včera dorazila domu, potřebovala jsem útěchu, kterou najdu v knihách a svůj blog, abych si znova připomněla, co to znamená, cejtit se 'normálně' a tak jsem natočila nový video 'V mé poště'. Vzhledem k tomu, že jsem měla jen dvě knihy, bylo to celkem krátký. A vypadala jsem tam hrozně. Co mně to napadlo udělat si culíky?
"Na co to koukáš?" zeptal se mně.
"Na nic." Chtěla jsem zavřít víko notebooku, ale nechtělo se pohnout. "Přestaň používat ty svoje podělaný telekinetický schopnosti na můj noťas. Rozbiješ ho."
Pobaveně zvedl obočí a posadil se vedle mě. Pořád jsem to nemohla zavřít. A myš se nehejbala. Nemohla jsem ani shodit tu zatracenou webovou stránku. Daemon se naklonil dopředu a pohnul hlavou do strany. "To si ty?"
"Kdo jinej by to asi byl?" Sykla jsem.
Na tváři se mu pomalu rozlíval úsměv. "Ty se natáčíš?"
Pomalu a zhluboka jsem se nadechla. "Říkáš to, jako kdybych dělala na živo nějakou perverzní šou."
Daemon vydal hrdelní zvuk. "A děláš?"
"To je fakt pitomá otázka. Už to prosím můžu zavřít?"
"Chci se na to podívat."
"Ne!" Představa, jak mně sleduje, když blbnu kolem knížek, který jsem si koupila minulej tejden, mně zděsila. To by nikdy nepochopil.
Daemon se na mně úkosem podíval. Přimhouřila jsem oči a podívala se na obrazovku. Malá šipka se pohybovala přes stránku a klikla na tlačítko přehrát.
"Nesnášim tebe i ty tvoje děsný mimíkovský schopnosti," zamumlala jsem.
O pár vteřin později se video spustilo a voala, tady jsem byla v celé svojí knižní a šprtský slávě, jak ukazuju knihu za knihou před tou svojí mizernou webkamerou. Dokonce jsem dělala reklamu svojí oblíbený dietní Pepsi.
Díky bohu, že jsem v tomhle videu nezpívala. Seděla jsem tam, ruce zkřížený a čekala na nevyhnutelnou hromadu chytráckejch průpovídek. Nikdy v životě jsem Daemona nenáviděla víc, než zrovna v tuhle chvíli. Nikdo, koho bych znala osobně, nesledoval můj blog. Knihy byly vášeň, kterou jsem sdílela s virtuálními kamarády. Né s Daemonem. Naprdlo mně, že se na to díval.
Video skončilo a Daemon řekl tichým hlasem "Záříš dokonce i na tom videu."
Zavřela jsem pusu, přikývla a čekala.
"Ty máš fakt knihy hodně ráda." Když jsem neodpověděla, zavřel noťas, aniž by se ho dotkl. "Je to roztomilý."
Prudce jsem k němu otočila hlavu. "Roztomilý?"
"Jo, roztomilý. To tvoje nadšení.," řekl a pokrčil rameny. "Bylo to prostě roztomilý."
Myslim, že mi čelist spadla až na zem.
"Ale přestože jseš v culíkách roztomilá, nijak ti to nepomůže s blednutím tý stopy." Postavil se a protáhl se. Samozřejmě že se mu vyhrnulo tričko a přitáhlo to můj pohled. "Musíme to z tebe dostat." Pořád jsem byla omráčená faktem, že si ze mě nedělal srandu, oněměla jsem z toho, byla totálně šokovaná. Zrovna si zasloužil pár bonusovejch bodů.
"Čím dřív to z tebe dostaneme, tím míň času spolu budeme muset strávit."
A body byly pryč. "Víš, pokud tolik nesnášíš představu být v mojí blízkosti, proč místo tebe nepřišel někdo jinej? Vlastně bych byla radši za kohokoliv, dokonce i za Ash."
"Ty ale nejsi jejich problém." Upřeně se mi zahleděl do očí.
"Seš můj problém."
Můj smích byl drsnej. "Já nejsem tvůj problém."
"Ale jo, seš," odpověděl rozhodně. "Kdybych zvládl přesvědčit Dee, aby se od tebe držela dál, nic z tohodle by se nestalo."
Protočila jsem oči. "No, nevim co ti na to mam říct. Tady toho moc dělat nemůžeme, takže zrovna tak, můžeme dnešek prohlásit za neúspěch a ušetřit si trápení z dejchání stejnýho vzduchu." Střelil po mně mdlým pohledem.
"Oh, jasně, to je fakt. Ty vlastně nepotřebuješ dejchat kyslík. Moje chyba." Vyskočila jsem na nohy a chtěla, aby vypadl z našeho domu. "Nemůžeš prostě přijít, až přestane pršet?"
"Ne." Daemon se opřel o zeď a založil si ruce. "Chci to mít z krku. Dělat si starosti s tebou a ještě s Arumem není zrovna sranda, Kotě. Musíme s tím něco udělat hned. Pár možností máme. Ruce se mi zaťaly do pěstí.
"Jako co?"
"No, už zmíněnej aerobik … plus mínus hodina by měla stačit."
Jeho pohled sklouzl níž a něco mu zablesklo v očích. "Možná by ses nejdřív chtěla převlíct."
Potřeba se něčím zakrýt byla silná, ale odolala jsem. Nehodlala jsem se před ním schovávat. "Nebudu tu hodinu hopsat u aerobiku."
"Tak můžeš běhat po baráku, nahoru a dolu po schodech." Odmlčel se, a když se mi podíval do očí, jeho samolibý úsměv se změnil v nezbedný. "Nebo bysme spolu mohli mít sex. Slyšel jsem, že to spálí spousty energie."
Otevřela jsem pusu. Část mně se mu chtěla vysmát do obličeje. Ta část byla dotčená, že by navrhl něco tak směšnýho, ale pak tu byla druhá část, které se ta myšlenka líbila. Což bylo tak špatné, že to nebylo ani k smíchu.
Daemon čekal.
"To se nikdy nestane. Ani za milion let, hochu." Udělala jsem krok vpřed a ukázala na něj prstem. "Ani kdyby si byl poslední - počkat, já ani nemůžu říct, poslední člověk na Zemi."
"Kotě," zamumlal líně. V očích měl jasné varování.
Ignorovala jsem to. "Ani kdyby si byl to poslední, co vypadá jako člověk, na celý Zemi. Pochopils to? Kapišto?"
Naklonil hlavu do strany a do čela mu sklouzlo několik pramenů vlasů. Daemon se usmál a do toho úsměvu prosakovala spousta nebezpečí, ale já byla v ráži.
"Ani mně nepřitahuješ. Ani trochu. Seš-" Lež. Ding! Ding! Lež.
V mžiku byl Daemon přímo přede mnou, ani ne pět centimetrů od mýho obličeje. "Jsem co?"
"Ignorant," řekla jsem a o krok ustoupila.
"A?" O krok, o který já ustoupila, on popošel vpřed.
"Arogantní." Ustoupila jsem o další krok, ale on byl stále v mým osobním prostoru.
"A seš … seš blbec."
"Ale no tak, jsem si jistej, že bys dokázala vymyslet něco lepšího, Kotě." Jeho hlas byl tichý a stále mně nutil ustupovat. Téměř jsem ho přes ten liják a bušení svýho srdce neslyšela.
"Protože vážně pochybuju o tom, že tě nepřitahuju." Přinutila jsem se k smíchu. "Rozhodně mně nepřitahuješ."
Daemon udělal další krok vpřed a já narazila zády do zdi. "Lžeš."
"A ty si moc fandíš." Nadechla jsem se, ale všechno, co jsem ucítila, byl on a to udělalo s mým žaludkem legrační věci. "Víš, celá ta záležitost s arogancí, o který jsem se zmínila - nepřitažlivý."
Daemon si položil ruce na stěnu z obou stran vedle mojí hlavy a sklonil se ke mně. Z jedný strany jsem vedle sebe měla lampu a z tý druhý televizi. Byla jsem v pasti, a když promluvil, tancoval mi po rtech jeho dech. "Pokaždý když zalžeš, ti zrůžový tváře."
"Ne-he." Ne zrovna nejvýřečnější odpověď, kterou jsem kdy řekla, ale bylo to to nejlepší, co jsem zrovna zvládla.
Jeho ruce sklouzly po zdi dolů a zastavily se vedle mých boků. "Vsadim se, že na mě v jednom kuse myslíš. Nonstop."
"Seš šílenej." Přimáčkla jsem se ke stěně a sotva jsem popadala dech.
"Pravděpodobně o mně i sníš." Jeho pohled sjel k mým rtům. Cítila jsem, že jsem je rozevřela. "Vsadím se, že dokonce píšeš do sešitů moje jméno, znovu a znovu a pak kolem něj kreslíš srdíčka." Zasmála jsem se. "O tom se ti může jenom zdát Daemone. Jseš ta poslední osoba, na kterou-"
Daemon mně políbil.
Nebyla tu ani chvilička zaváhání. Jeho rty byly na těch mých a já přestala dýchat. Zachvěl se a vydal hrdelní zvuk, napůl zavrčení, napůl zasténání. Proletěly mnou malé záchvěvy potěšení a paniky. Rozevřela jsem rty a on ten polibek prohloubil. Přestala jsem myslet. Odstrčila jsem se od stěny a uzavřela ten maličký prostor, který mezi námi zůstal. Přitiskla jsem se k němu a zajela prsty do jeho vlasů. Byly hebké, sametové. Nic jiného nebylo na dotek stejné. Cítila jsem se plná života, srdce mi nedočkavostí málem přetékalo. Celým mým tělem se rozlily vlny různých pocitů, bylo to nesnesitelné. Strašidelné. Strhující.
Najednou měl ruce na mých bocích a zvedl si mně, jako bych nic nevážila. Omotala jsem mu nohy kolem pasu. Shodili jsme lampu. Skácela se k zemi, ale já tomu nevěnovala jedinou myšlenku. Někde v domě se rozsvítilo. Televize se zapínala a zase vypínala, ale naše rty zůstávaly spojené. Bylo to, jako bysme se jeden druhého nemohli nabažit. Byli jsme jeden druhým pohlcení, topili jsme se v sobě. Dopracovávali jsme se k tomu několik měsíců a 'ach můj Bože', stálo to za to čekání. A já chtěla víc.
Spustila jsem ruce a tahala za jeho tričko, ale bylo uvízlé pod mýma nohama. Sesunula jsem se z něj dolů, a postavila se na zem. Přestal mně líbat, ale jen na tak dlouho, abych mohla chytit triko a strhnout ho z něj.
Jeho ruce našly můj obličej a přitáhl si mně zpátky ke svým rtům. Někde v domě něco zapraskalo. Znělo to, jako elektrický zkrat. Něco kouřilo.
Ale mně to bylo jedno. Couvali jsme. Rukama sjížděl dolů, pod moje tričko, jeho prsty klouzaly po mojí kůži a posílaly vlny vzrušení do každýho kousku mýho těla. A moje ruce směřovaly taky dolů. Břicho měl tvrdé, vyrýsované na všech správných místech. A pak se moje tričko připojilo na podlaze k tomu jeho. Tělo na tělo. Jeho tělo bzučelo, překypovalo silou. Sjela jsem prsty dolů po jeho hrudi, ke knoflíku jeho kalhot.
Narazila jsem do sedačky a přepadli jsme do ní, naše nohy do sebe byly propletené a rukama jsme se vzájemně prozkoumávali. Byli jsme k sobě natisknutí a bokama pohybovali proti sobě. Myslím, že jsem zašeptala jeho jméno a on mně pak objal pevněji, přimáčknul si mně k hrudníku a nohama sklouzl mezi ty moje.
Utápěla jsem se v nefalšované vášni.
"Tak nádherná," zamumlal proti mým oteklým rtům. A pak mně znovu líbal. Byly to žhavé, hluboké polibky, které vám nenechají v hlavě prostor pro jedinou myšlenku. Zbyly jen pocity a touha. Chytla jsem se ho nohama kolem boků a přitáhla si ho blíž, svým jemným sténáním jsem mu dávala najevo, co chci.
A pak naše polibky zpomalily, staly se něžnější a bylo jich nekonečně víc. Bylo to, jako kdybychom se poznávali na intimní úrovni. Byla jsem zadýchaná, omráčená, na tohle všechno nepřipravená, ale moje tělo prahlo po něčem víc, než byly polibky a doteky, chtělo od něj víc. A věděla jsem, že on to chce taky. Jeho mocné tělo se třáslo stejně, jako to moje. Bylo jednoduché se v něm ztratit, ztratit se v tom spojení, co mezi námi bylo. Svět - vesmír - přestal existovat.
A pak Daemon znehybněl, těžce lapal po dechu, odtáhl se a zvedl hlavu. Pomalu jsem otevřela oči, omráčená. Jeho zorničky byly bílý, zářily. Daemon se zhluboka nadechl. Zdálo se mi, že uplynula věčnost, když se na mě díval s očima doširoka otevřenýma a pak se ovládl. Zorničky měl zase normální. Zaťal čelist a na obličej se mu vrátila ta samolibá maska. Na oteklých rtech se mu objevil ten namyšlenej poloviční úsměv, kterej jsem tolik nesnášela. "Vida, už skoro nezáříš."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář