kapitola 18
28. 4. 2014
"Katy, jsi dnes nějaká tichá. Stalo se něco?"
Trhla jsem sebou a přála si, abych nebyla pro svojí mámu tak jednoduše čitelná.
"Jsem jen unavená." Přinutila jsem se k úsměvu, abych jí potěšila.
"Jseš si jistá, že to je všechno?"
Zžírala mě vina. Málokdy trávim čas s mámou a teď jsem si přála, abych nebyla rozrušená. "Promiň mami, ale dneska jsem nějaká rozhozená."
Začla umývat nádobí po večeři. "Jak se vede Daemonovi a Dee?
Zvládli jsme se o nich nebavit celej den. "Jo jsou v pohodě. Možná k nim později zajdu kouknout na nějakej film."
"Usmála se." A to tam budou oba dva?"
Zúžila jsem oči. "Mami, prosim tě."
"Zlatíčko, jsem tvoje máma a na takovýhle otázky mám právo."
"Fakt si nejsem jistá. Ani nevim jestli tam vůbec půjdu. Byl to jenom nápad." Vzala jsem si z mísy s ovocem jablko a zakousla se do něj. "Co ty máš v plánu na večer mami?" Pokoušela se vypadat nenuceně. "Jdu ven na kafe s panem Michaelsem."
"Pan Michaels. A kdopak to je?" Zeptala jsem se v průběhu okusování.
"Moment. Není to ten fešnej doktor z nemocnice?"
"Ano, to bude on."
"A to jdete na rande?" Naklonila jsem se nad pult a zubila se na jablko. "Jen jdi mami."
Moje máma se začla červenat - fakt se začla červenat. "Je to jen kafe. Nejedná se o rande."
Tak to konečně vysvětluje, proč si dneska vybírala šaty a zašla až tak daleko, že mě přinutila vybrat pro ní dva nejlepší kousky. "No tak já teda doufám, že se budeš dobře bavit na tom svým 'nejdená-se-o-rande, ale pořád to zní jako rande."
Usmívala se a dál jsme klábosily o jejích plánech na večer a o nějakym pacientovi ze včerejška. Než se odešla připravovat, přinesla mi pár šatů, který našla vzadu ve svojí skříni. "No jestli dneska půjdeš ven, proč si na sebe nevezmeš některý z těchhle? Moc by ti to slušelo. Na můj věk se už příliš nehoděj."
Pokrčila jsem nos. "Mami já nejdu dneska na rande."
"Já taky ne." Pobaveně v rychlosti dodala.
"Jak myslíš!" Zahulákala jsem směrem na schody, po kterých utíkala nahoru.
Připravit se a odejít jí netrvalo dlouho. Když to technicky nebylo rande, tak se měli potkat v jedný malý restauraci ve městě. Doufala jsem, že se trochu pobaví. Zasloužila si trochu legrace. Co táta umřel, nemslim si, že by se na nějakýho chlápka podívala dvakrát. Což znamenalo, že pan Michaels musí bejt něco speciálního.
Dee se pouze zmínila, že by sme se dneska mohli sejít. Žádný konkrétní plány jsme neměli. Věděla jsem, že mě Daemon celodenně hlídá od vedle. Odmítla jsem ho v domě, aby tu neustále otravoval. Řekli mi, že Arumové jsou silnější v noci a preferují útočit za tmy. Přes den jsem se cítila docela v bezpečí. Chtěla jsem strávit normální den čtením, blogováním a poflakováním s mámou. Ale bylo zvláštní zabejvat se normálníma věcma, potom co jsem se dozvěděla tak obrovský tajemství. Připadalo mi, jako by měli bejt venku, předcházet nehodám, řešit světovej hlad a sundavat koťata uvíznutý na stromech.
Ohryzek jsem hodila do odpadků a hrála si s prstýnkem na ruce. Podívala jsem se na šaty na stole. V nejbližší budoucnosti si je na rande fakt asi nevezmu.
Ostrý zaklepání na dveře mě vytrhlo z myšlenek. Šla jsem ke dveřím a stál tam Daemon. I když byl oblečenej jen v džínách a obyčejný bílý košili, která se mu napínala na hrudi, vypadal absolutně skvostně. Bylo to znepokojující. A co mě nervovalo ještě víc bylo, že tam jen tak stál a zíral na mě. Jeho zářivý nefritový pohled byl intenzivní a sžíravý.
"Čau?" Řekla jsem.
Přikývnul a a nedal mi sebemenší náznak jeho aktuální nálady. A jéje.
"Um, chceš jít dál?"
Zavrtěl hlavou. "Ne, myslel jsem, že by jsme mohli jít něco dělat."
"Něco dělat jo?"
V očích se mu zalesklo pobavení. "No jo. Ledaže musíš napsat nějakou recenzi, nebo máš nějakou zahradu, co potřebuje zachránit."
"Ha. Ha." Poslala jsem mu dveře do ksichtu.
Ruka mu vystřelila a zastavil je bez toho, aniž by se jich dotknul.
"Oká. Zkusim to znovu. Nechtěla bys se mnou něco podniknout?"
No ani ne, ale byla jsem zvědavá. Z části jsem začínala chápat, proč je Daemon tak odměřenej. Možná - fakt možná - by jsme to mohli zvládnout bez toho, abychom se vzájemně chtěli zabít. "Co máš na mysli?" Daemon se odstrčil od zdi a pokrčil rameny. "Pojďme k jezeru."
"Než přejdu silnici, tak se tentokrát rozhlídnu." Následovala jsem ho a vyhnula se jeho pobavenýmu pohledu. Ruce jsem si strčila do kapes svejch kraťasů a rozhodla se nechodit okolo horký kaše. "Nebereš mě s sebou do lesů jenom proto, že si změnil názor na to, že tvoje tajemství už u mě není v bezpečí, že ne?" Daemon vyprsknul smíchy. "Jsi fakt paranoidní."
Odfrkla jsem si. "Aha, to říká vetřelec, kterej mě údajně může zahodit do nebes bez toho, aniž by se mě dotknul."
"Snad jsi se nezamkla v pokoji a neklepala se v růžku?"
Protočila jsem oči a znovu se dala do kroku. "Ne Daemone, ale díky, že si se ujistil, o mém psychickém zdraví."
"No vidíš," rozhodil rukama. "Musím se ujistit, že ti nehrábne a náhodou nevykecáš celýmu městu, co jsme zač."
"Myslím, že s tím si nemusíš dělat starosti hned z několika důvodů," odpověděla jsem suše.
Daemon na mě pichlavě pohlédl. "Víš vůbec s kolika lidma jsme si byli blízký? Myslím opravdu blízký?"
Zkroutila jsem obličej. Nebylo těžký si představit, jak to myslel. Zvláštní bylo, že se mi ten obrázek moc nelíbil.
Jeho uchechtnutí bylo hrdelní a hluboké. "A pak si přijde malá holčička a všechno odhalí. Už chápeš proč je pro mě těžký... věřit?"
"Já nejsem žádná malá holčička. A kdybych se mohla vrátit v čase, tak pod ten kamion nepolezu."
"No to jsem rád, že to vim." Odpověděl.
"Ale nelituju, že jsem odhalila pravdu. Tolik se toho vysvětlilo. Počkat. Můžeš cestovat zpátky časem?" Zcela vážně jsem se zeptala. Ta možnot mě před tím nenapadla, ale teď mě to vážně zajímalo.
Daemon povzdechnul a zavrtěl hlavou. "Můžeme manipulovat s časem, ano. Ale neděláme to. Navíc by to šlo jen časem dopředu. Přinejmenším jsem neslyšel o nikom, kdo by ohnul čas do minulosti." Připadala jsem si, že mi vypadnou oči. "Ježiši, vedle vás vypadá Superman jako lůzr." Usmíval se a sklonil hlavu, aby se vyhnul nízké větvi. "No, ale rozhodně ti nepovim, co je náš kryptonit."
"Můžu se tě na něco zeptat?" Zeptala jsem se po chvíli, co jsme následovali stezku pokrytou listím. Když přikývl, zhluboka jsem se nadechla. "Ta holka, Bethany, co zmizela - byla zapletená s Dawsonem, že jo?" Hodil po mě ostrým pohledem. "Ano."
"A ona o vás odhalila pravdu?"
Uběhlo několik sekund, než odpověděl. "Ano."
Znovu jsem na něj mrkla. Jeho tvář byla nehybná a zíral přímo před sebe. "A to je důvod, proč zmizela?"
Opět chvíle ticha. "Ano."
Prima. Takže teď mi dával jen jednoslovný odpovědi. Super. "Ona to někomu vyzradila? Mám na mysli, proč musela... zmizet?"
Daemon těžce povzdechnul. "Je to komplikovaný, Kat."
Komplikovaný mohlo znamenat fakt hodně věcí. "Je... mrtvá?"
Neodpověděl.
Zastavila jsem, abych si ze sandálu vyklepala kamínek.
"Ty mi to prostě neřekneš?"
Usmál se na mě s nesnesitelnou lehkostí.
"Tak proč jsi se mnou chtěl jít sem?" Konečně jsem ten kamínek vyklepala a obula si sandál na nohu. "Protože tě baví bejt tak neurčitej?"
"No rozhodně je velmi zábavný sledovat, jak ti zrůžověj tváře, když jsi frustrovaná."
Zlostně jsem na něj hleděla.
Daemon se samolibě usmál a dal se znovu do kroku. Ani jeden z nás nic neřekl, dokud jsme nedorazili až k jezeru. Šel až k okraji hladiny a mrknul směrem ke mně, pár metrů za ním.
"Kromě toho, že se vyžívám v tom, jak tě co nejlíp rozhodit, jsem si domyslel, že budeš mít těch otázek víc." No tak to bylo fakt zvrácený, že se mu líbilo mě nasírat. Ovšem daleko zvrácenější byl fakt, že se mi líbilo sledovat, jakej je to hajzlík. "No to mám."
"Na některý neodpovim. Na některý jo." Daemon se odmlčel a vypadal zamyšleně. "Tak snad aby sme ty otázky konečně rozsekli. Pak už nebude důvod tyhle věci nikdy znova vytahovat. Ale budeš proto muset něco udělat." Už nikdy nevytahovat, že jsou to mimozemšťani? Ha. Oká. "Co bych jako měla udělat?"
"Potkáme se na skále." Otočil se směrem k jezeru a odhodil boty.
"Cože? Nemám na sobě plavky."
"No a?" Otočil se s úsměvem. "Můžeš se slíknout do--"
"Na to zapomeň." Založila jsem si ruce.
"Jasný," odpověděl. "Nikdy si se nekoupala oblečená?
Ano. A kdo ne? Ale dyť nebylo ani takový teplo. "Proč musíme plavat, abych se pak mohla na něco ptát?"
Daemon na mě chvíli hleděl, ale pak mu klesly víčka a rychle zamrkal. "Není to kvůli tobě, ale kvůli mně. Připadá mi to jako normální věc." Konečky lícních kostí mu zrůžověly. "Pamatuješ ten den, když jsem tu plavali?"
"Ano," řekla jsem a udělala krok dopředu.
Podíval se vzhůru a naše pohledy se střetly. Zelená v jeho očích lehce pulsovala, skoro jako příznak zranitelnosti. "No a bavilo tě to?"
"Když pominu, že jsi se choval jako blbec a že jsi k tomu byl donucenej, tak jo."
"Na tváři se mu objevil úsměv a pak se zadíval jinam. "Ten den jsem se bavil víc, než co pamatuju. Vim, že to zní hloupě, ale--"
"Nezní to hloupě." Moje srdce se zmítalo. Konečně jsem mu tak trochu líp rozuměla. Pod tím vším si myslím, že si přál bejt normální. "Oká, jdem do toho. Hlavně se nepotápěj pět minut." Daemon se zasmál. "Platí."
Skopla jsem svoje sandály, zatím co on ze sebe stáhnul tričko. Snažila jsem se na něj nedívat, hlavně protože mě pozoroval, jestli si to náhodou nerozmyslim.
Věnovala jsem mu krátký úsměv a došla jsem až k okraji hladiny. Ponořila jsem do vody prsty u nohy. "Ježiši kriste, to je studený!"Zamrkal na mě. "Sleduj." Jeho oči začaly strašidelně žhnout, jeho tělo se rozvibrovalo a rozpadlo se na planoucí kouli světla, která vystřelila k nebesům a vrhla se zpět pod hladinu. Celé jezero vypadalo jakoby bylo podsvícené bazénovým osvětlením. Neuvěřitelnou rychlostí uháněl od jednoho kamene na dně k druhému minimálně pár desítek sekund. Vejtaha.
"Vetřelčí shopnosti?" Zeptala jsem se s drkotajícími zuby.
Voda mu stékala z vlasů. Naklonil se přes kámen a podal mi ruku. "Poď, už je to trochu teplejší." Zatnula jsem zuby a připravila se na ledovou vodu, ale byla jsem šokovaná, že teplota už vůbec nebyla tak hrozná. Nebyla úplně teplá, ale už nebyla ledová. Vlezla jsem do vody a doplavala na skálu. "Nějaký další hustý nadání?"
"Dokázal bych to zařídit, aniž bys mě u toho vůbec viděla."
Vzala jsem ho za ruku a on mně vytáhl z vody na skálu. Pustil mě a poodskočil. Klepala jsem se zimou a tak jsem uvítala sluncem vyhřátou skálu.
"Jak bys to zvládnul bez toho, abych tě viděla?" Položil se na lokty a nevypadal, že by ho nějak ovlivnila studená koupel.
"Jsem ze světla. Dokážeme manipulovat se spektrem okolo nás a použít ho. Je to jako rozkládat světlo, jestli ti to dává nějakej smysl."
"No ani ne." Ve škole bych se měla víc soustředit při přírodních vědách.
"Viděla jsi mě jak se měnim do svojí přirozený podoby, ne? Když jsem přikývla, tak pokračoval. "Určitým způsobem se rozvibruju dokud se nerozpadnu na malinkatý částice světla. No a selektivně dokážu eliminovat viditelný spektrum, což mě učiní neviditelným." Přitáhla jsem si kolena k bradě."To je svým způsobem úžasný Daemone."
Usmál se na mě a ve tváři se mu udělal důlek. Pak se položil na záda s rukama za hlavou.
"Vim, že máš otázky. Ptej se."
Měla jsem tolik otázek, že jsem nevěděla kterou začít."Věříte v boha?"
"Podle mě je to hustej týpek."
Zamrkala jsem a nebyla si jistá jestli se zasmát a nebo ne."Měli jste nějakýho boha?"
"Pamatuju si něco jako kostel, ale to je všechno. Stařešinové nemluví o žádný víře," řekl. "A navíc, se stařešinama se nevídáme."
"Co myslíš tím 'stařešinou'?"
"To samý, co by jsi tím myslela ty. Stará osoba."
Zakřenila jsem se na něj.
Usmál se. "Další otázka?"
"Proč jsi takovej vůl?" Slova ze mě vypadly, dřív než jsem se nad tím líp zamyslela.
"Každej musí v něčem vynikat, ne?"
"Tak to odvádíš perfektní práci."
Otevřel oči a vteřinu jsme se na sebe dívali, než je zase zavřel. "Ty ke mně necejtíš odpor, že ne?"
Váhala jsem. "Ne že bych k tobě cejtila odpor Daemone. Ale tebe je těžký.... mít rád. Je těžký tě pochopit."
"To tebe taky." Řekl s očima zavřenýma a tváří uvolněnou."Smířila jsi se s nemožným. Jsi hodná na mojí sestru i na mě - přestože jsem přiznal, že jsem se k tobě choval jako hajzl. Včera jsi mohla vyběhnout z domu a prozradit nás světu, ale neudělala jsi to. A vůbec nic si neděláš z toho, co na tebe zkoušim," dodal s lehkým smíchem. " To mám na tobě rád." Wou, moment-"Ty mě máš rád?"
"Další otázku?" řekl.
"Máte dovolený randit s - lidma?"
Pokrčil rameny. "Dovolený je zvláštní slovo. Děje se to? Ano. Dalo by se to doporučit. Ne. Takže můžeme, ale k čemu by to bylo? Ne že by jsme mohli mít dlouhodobej vztah, když musíme neustále skrývat naší podstatu."
"No a jste na tom stejně jako lidi v.. um.. jinejch směrech?"
Daemon se posadil a nakrčil obočí. "Ještě jednou?"
Cejtila jsem, jak mi zrudly tváře. "No víš jak - sex? Myslím tím, vy jste celý ze světla, záře a tak. Nechápu, jak u vás určitý věci fungujou."
Daemonovy rty se zkroutily do úsměvu a to bylo jediný varování, který přišlo. Pohyboval se neuvěřitelně rychle. V tu ránu jsem byla na zádech a v mžiku byl nade mnou.
"Ptáš se, jestli mě přitahujou lidský holky?" Zeptal se. Tmavý mokrý vlny vlasů mu přepadly do čela. Malý kapky vody mu odkapávaly z konečků a lehtaly mě na tváři. "Nebo se snad ptáš, jestli mě přitahuješ ty?"Podpíral se rukama a pomalu se na mě položil. Mezi našimy těly nebyl ani centimetr místa. Když se naše těla dotkla, z hrdla se mi vytratil veškerej kyslík. Byl mužnej a vypracovanej ve všech místech, kde jsem já byla měkká a hebká. Bejt mu takhle blízko mně překvapilo a proběhla mnou celá řádka pocitů.Třásla jsem se. Ne zimou, ale tím, jak teple a úžasně jsem ho vnímala. Cejtila jsem každej jeho nádech a když se pohnul v bocích, oči se mi rozšířily a zalapala jsem po dechu.
Ou jé, jistá věc definitivně fungovala.
Daemon se ode mě odvalil zpátky na záda. "Další otázku?"Zeptal se zastřeným hlubokým hlasem.
Nepohla jsem se. Zírala jsem s očima na vrch hlavy do modrýho nebe. "Mohl jsi mi to prostě říct, víš." Podívala jsem se na něj."Nemusel jsi mi to předvádět."
"Co by to bylo za legraci, kdybych ti to jen tak řekl?"Otočil hlavu ke mně. Další otázku, Kotě?"
"Proč mi tak říkáš?"
"Připomínáš mi malý chlupatý koťátko, samý drápy, žádný zuby."
"Oká, to nedává smysl."
Pokrčil rameny.
Pátrala jsem ve svejch roztříštěnejch myšlenkách po další otázce. Měla jsem jich tak moc, ale rozsekal moje myšlenkový pochody na kaši."Myslíš, že jsou poblíž další Arumové?"
Na tváři mu projela drobná téměř nečitelná emoce. Zaklonil hlavu a prohlížel si mě. "Vždycky jsou poblíž."
"A oni jdou po tobě?"
"To je to jediný, na čem jim záleží." Vrátil se k pozorování oblohy. "Bez našich schopností jsou jako... lidi, ale zákeřný a nemorální. Jde jim jen o totální destrukci a šmitec."
Těžce jsem polkla. "Už jsi.. s nima bojoval?"
"Jo." Otočil se na bok a rukou si podepřel hlavu. Pramen vlasů mu přepadl přes oko. "Už jsem ztratil přehled kolika z nich jsem se postavil a kolik zabil. A s tím jak jsi rozsvícená - přijde jich víc." Svrběly mě prsty, jak jsem chtěla odstranit ten pramen vlasů z jeho čela. "Proč jsi teda zastavoval ten kamion?"
"Byla bys radši, kdyby tě rozplácnul?"
Neobtěžovala jsem se na to odpovědět. "No tak proč?"
Na čelisti mu poskočil sval a jeho pohled zajel na mou tvář."Upřímně?"
"Ano."
"Dostanu za to bonusový body?" Zeptal se tiše.
Zadržela jsem dech, natáhla jsem se a odhrábla mu ten pramen vlaslů z čela. Moje prsty se sotva dotkly jeho kůže , ale přesto se ostře nadechl a zavřel oči. Stáhla jsem ruku a vůbec si nebyla jistá, proč jsem to vlastně udělala. "To záleží na tom, co mi odpovíš." Daemon otevřel oči. Zornice měl bílý, zvláštně krásný. Lehnul si zase na záda. "Další otázku?"
Propletla jsem prsty svých rukou do sebe a položila si je na břicho. "Proč použití vašich schopností zanechává stopu?"
"Lidi jsou pro nás jak fosforeskující barva. Když poblíž vás použijeme naší schopnost, tak si prostě nemůžete pomoct a absorbujete naše světlo. Nakonec se to vytratí, ale čim víc toho uděláme, čím víc energie spotřebujeme, tím jasnější stopa. Rozmazávající se Dee nezanechá skoro nic. Incident s kamionem a jak jsem odehnal toho medvěda zanechalo viditelnou stopu. Něco mocnějšího, jako třeba léčivý schopnosti, zanechá dlouhodobější stopu. Slabou, nic velkýho, ale z nějakýho důvodu vydrží mnohem dýl. Měl jsem bejt v tvojí přítomnosti mnohem opatrnější," pokračoval. "Když jsem odehnal toho medvěda, tak jsem použil světelnej výboj, což je něco jako laser. Zanechalo to na tobědostatečně velkou stopu, aby tě Arumové viděli."
"Máš na mysli tu noc, jak mě přepadli?" Zašeptala jsem, protože mi selhal hlas.
"Ano." Přetáhnul si dlaň přes obličej. "Arumové sem často nezavítaj, protože si myslej, že tu žádný Luxani nejsou. Ty beta křemeny ve skaláchtříštěj naší energetickou stopu. Schovávaj nás. To je jeden z důvodů, proč je nás tu tolik. Ale jeden musel evidentně proniknout. Viděl tvojí stopu a spočítal si, že jeden z nás bude nedaleko. Byla to moje chyba."
"Nebyla to tvoje chyba. Ty jsi nebyl ten, kdo mě napadl."
"Ale v podstatě jsem ho k tobě přivedl," řekl pevným hlasem.
Nejprve jsem nemohla mluvit. Pak přišel tenhle příšernej pocit, jako kdyby mě někdo praštil pěstí do břicha a ten pocit se rozllil do konečků prstů na rukách a na nohách. Zbledla jsem. Cejtila jsem, jak mi krev mizí z tváří tak rychle, že se mi udělalo mdlo.
Z ničeho nic, to, co ten chlápek povídal dávalo smysl. Kde jsou? Pátral po nich. "Kde je teď? Je pořád někde poblíž? Vrátí se ještě? Co--"
Daemonova ruka našla tu mou a stiskl mně. "Kotě, uklidni se. Nebo budeš mít infarkt."
Pohled mi spadnul na naše ruce. Neodtáhnul se. "Nebudu mít infarkt."
"Jseš si jistá?"
"Jo," protočila jsem oči.
"On už není problém," řekl za pár okamžiků.
"Ty.. ty jsi ho zabil?"
"Noo, tak trochu jo."
"Tak trochu jo?" Nevěděla jsem, že existuje 'tak trochu' při zabíjení."
"Oká. Ano. Zabil jsem ho." V jeho hlase nebyl ani gram pochyb nebo výčitek, jakoby se ho to snad ani vůbec netýkalo. Měla bych se ho bát, hodně bát.
Daemon si povzdechnul. "Byl to nepřítel, Kotě. Zabil by mě a mojí rodinu po tom, co by absorboval naše schopnosti, kdybych ho nezastavil. A nejen to. Přivedl by jich sem víc. Ostatní by byli v nebezpečí. Ty by jsi byla v nebezpečí."
"A co ten kamion? Teď přece svítim daleko jasněji."Ignorovala jsem stahy v břiše. "Přijdou další?"
"Doufejme, že nejsou žádný poblíž. Jestli ne, tak tvoje stopa zatím zmizí. Budeš v bezpečí."
Palcem ruky mi v dlani vykresloval tichou abecedu. Bylo to tak trochu uklidňující. "A co když ne?"
"Tak je taky zabiju." Nezaváhal. "Na nějakou chvíli mi budešmuset bejt na blízku. Než ta stopa zmizí."
"Dee něco takovýho řikala." Kousla jsem se do rtu. "Takže užpo mě nechceš, abych se od vás držela dál?"
"Vůbec nezáleží na tom co chci já." Mrknul dolů na svou ruku. "Ale bejt po mym, tak nebudeš nikde poblíž nás."
Zalapala jsem po dechu a osvobodila svojí ruku. "Šmarjá, nebuď tak upřímnej."
"Ty to nechápeš," odpověděl Daemon. "Právě teď bys mohla dovést Arumy až k mojí sestře. A já jí musim chránit. Ona je všechno co mi zbylo. Taky musim chránit ostatní tady. Jsem ten nejsilnější. Je to moje záležitost. A dokud máš na sobě tu stopu, nechci abyste s Dee chodily kamkoliv beze mě." Posadila jsem se a podívala se na břeh. "Myslím, že je na čase, abychšla zpátky."
Jeho prsty se omotaly okolo mojí ruky. Brněla mě z toho kůže.
"Právě teď nemůžeš bejt venku sama. Musim s tebou bejt, dokud se ta stopa neztratí."
"Nepotřebuju, aby sis hrál na chůvu." Bolela mně čelist od toho, jak silně jsem jí zatínala. Celá ta záležitost, abych se držela dál od Dee mě vytáčela, ale chápala jsem to. Což neznamená, že jeho slova nebolela."Budu se od Dee držet dál, dokud to nezmizí."
"Ty to pořád nechápeš." Jeho stisk se nezpevnil, ale měla jsem pocit, jako by ze mě chtěl vytřást duši, i když jsem věděla, že by to nikdy neudělal.
"Jestli se tě zmocní Arum, nezabije tě. Ten u tý knihovny -ten si s tebou hrál. Chtěl tě dostat do bodu, kdy začneš škemrat o život a pak by tě přinutil ho vzít k jednomu z nás." Polkla jsem. "Daemone--"
"Nemáš na vybranou. Právě teď jsi obrovský riziko s tou stopou. Jsi nebezpečná mojí sestře. Nedovolím aby se jí něco stalo."
Láska k jeho sestřičce byla obdivuhodná, ale nedokázalo to zastavit nával vzteku, kterej mi proudil do žil. "A až ta stopa zmizí? Co pak?"
"Preferoval bych, kdyby si se od nás všech držela dál, ale pochybuju, že se tak stane. A mojí sestře na tobě záleží." Pustil mojí ruku a opřel se o svoje lokty.
"Dokud neskončíš s nějakou další stopou, pak nemám problém aby jste byly kamarádky."
Ruce se mi sbalily do pěstí. "Jsem tak vděčná za tvoje svolení."
Jeho poloviční úsměv se neodrazil v jeho očích. Což se stávalo zřídkakdy. "Už jsem jednoho sourozence ztratil, protože propadnulčlověku. Nehodlám ztratit dalšího."
Vřel ve mně vztek, ale jeho slova upoutala mojí pozornost."Mluvíš o svým bráchovi a Bethany."
Odmlčel se a pak řekl : "Můj brácha se zamiloval do člověka. A teď jsou oba mrtví."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
