kapitola 12
28. 4. 2014
Při angličtině jsem neměla moc času zeptat se Dee na toho dalšího bratra a teď jsem pospíchala na další hodinu. A pořád by pro mě bylo příliš bolestivé, řešit s ní tohle téma. Nechápu, že se ani jednou nezmínili, že měli ještě jednoho bráchu. Nebo co rodiče a jejich blízcí, co vlastně dělají, když si vezmou den, dva volno. A že zmizel? Umřel? Ze soucitu mě bodalo u srdce, i když bylo nad slunce jasné, že mi neřekli úplně všechno. Vím jaké to je, někoho ztratit. K tomu všemu je něco ukrutně podivnýho na faktu, že se do tohohle malinkýho města z čista jasna v rozmezí několika dnů, přistěhujou dvě rodiny s trojčaty. Ale Dee říkala, že Thompsonovi jsou rodinní přátelé. Možná si to tak naplánovali.
Po skončení hodiny mluvila Dee s Ash a zlatovlasým klukem, který by z fleku mohl dělat modela. Nedalo moc námahy si domyslet, že je to jeden z jejích bratrů. Když od ní odešli, tak mi Dee jen řekla, že se potkáme na obědě a hned jsme zase pospíchaly na další hodinu.
Moje další hodina byla biologie a byla jsem na ní s Lesou. Sedla si ke stolu naproti mně a usmívala se. "Tak jaký to tu je první den?"
"Dobrý. Normálka." Normálka, s vyjímkou všeho, co jsem se dneska dozvěděla. "Co u tebe?"
"Nuda a už je to moc dlouhý," odpověděla. "Nemůžu se dočkat, až tenhle ročník skončí. Jsem připravená z Dodge okamžitě vysmahnout a odstěhovat se do nějakýho normálního města."
"Normálního města?" Zasmála jsem se.
Lesa se předklonila a položila ruce na stůl. "Tohle město je epicentrum podivnosti. Někteří lidi tu.. no - nechovaj se normálně."
V hlavě mi poskakoval tříprstém vesnickej křupan, ale nějak jsem zapochybovala, že to je to, co měla na mysli. "Dee říkala, že tu nějaký lidi nejsou moc přátelský."
Zadusila smích. "To říká ta pravá."
Zamračila jsem se. "Co tím jako myslíš?"
Oči se jí rozšířily a zavrtěla hlavou. " Né, já to nemyslela ve zlým, ale pár děcek tady a nějaký lidi z města jí a další, jako ona moc nemusej."
"Další jako ona," řekla jsem pomalu. "Nejsem si jistá, co to znamená."
"Já taky ne." Pokrčila Lesa rameny. "Jak jsem říkala, lidi jsou tu podivný. Celý město je podivný. Lidi neustále tvrděj, že viděj muže v černým - jako v oblecích, né ten film. Podle mě jsou to agenti. Dokonce jsem je viděla na vlastní oči. No a pak jsou tu jiný věci, který prej lidi viděli." Vzpomněla jsem si na chlápka u obchodu.
"Jako jaký?"
Usmála se a hodila pohledem ke dveřím. Učitel ještě nedorazil. Nahnula se ještě blíž a ztišila hlas do šepotu.. "Tak jo, bude to znít šíleně a ujasníme si jednu věc. Žádnejm těm kravinám já nevěřim, jasný?" Tohle znělo výživně. "Tak fajn."
Její tmavý oči zajiskřily. "Lidi z okolí tvrděj, že viděli jakési formy světla u Senecovy skály. Jakože... světlo ve tvaru člověka. Někdo věří, že jsou to duchové, nebo vetřelci."
"Vetřelci?" Vyprskla jsem smíchy, což upoutalo pozornost několika pohledů. "Sorry - to jako vážně?"
"No fakt vážně," opakovala s úsměvem. "Já tomu nevěřím, ale ve skutečnosti se tu zvýšil provoz díky lidem, co hledaj nějaký důkazy. Nedělám si srandu. Jsme tu jak v Point Pleasant."
"Uf do týhle hlášky mě budeš muset zasvětit."
"Slyšela jsi někdy o Smrtihlavovi?" Když viděla můj pohled, tak se zasmála. "To je další šílená historka, o jakýsi gigantický můře, která varuje lidi před nějakou katastrofou. V Point Pleasant 'to' prej viděli před tím, než spadnul most a zabil dost lidí. A pár dní před tím, tam prej pobíhali muži v černým." Otevřela jsem pusu a chtěla reagovat, ale v tom vešel náš učitel.
Na první pohled jsem ho nepoznala. Světle hnědé vlasy měl zčísnuté dozadu. Jeho košile byla vyžehlená, nic ve smyslu vytahanýho trička a džín, ve kterejch jsem ho viděla naposledy.
Mathew byl pan Garrison, můj učitel biologie - ten samej týpek, co byl v Daemonově domě, když jsme se vrátili od jezera.
Sebral papíry ze stolu, vzhlédl a zkoumal třídu. Jeho pohled přistál na mě a já cítila, jak mi z obličeje mizí krev.
"Jseš v pohodě?" špitla Lesa.
Pan Garrison na mě hleděl ještě o vteřinu dýl a pak se zadíval jinam. Uvolnila jsem zadržovaný dech. "Jo," zašeptala jsem a těžce polkla. "Jsem v pohodě."
Seděla jsem na židli a tupě zírala před sebe, zatímco pan Garrison vyjmenovával potřebné pomůcky pro následující hodiny a pokusy, jež budeme absolvovat. K mojí hrůze byla naplánována povinná zvířecí pitva. Z představy řezání do zvířátek, ať už živejch nebo mrtvejch, jsem se osypala. Ale daleko horší to bylo ohledně pana Garrisona. V průběhu hodiny jsem na sobě cítila jeho koncentrovaný pohled a bylo to, jakoby se díval skrze mě. Co se to tu k čertu děje?
…
Školní jídelna byla kousek vedle tělocvičny. Dlouhý obdélníkový prostor, který byl cítit přepáleným jídlem a desinfekcí. Ňamy.
Prostor byl vyplněný bílými stoly. Ve chvíli, kdy jsem se sem dostala, jich většina byla už obsazená. Stoupla jsem si do fronty a poznala Carrisu. Otočila se, zahlédla mě a usmála se. "Budou špagety, nebo alespoň jejich představa špaget." S ušklíbnutím jsem jich trochu plácla na tác. "Nevypadaj tak hrozně."
"No, tos ještě neviděla sekanou." Trochu si ještě přidala a na stranu nasypala trochu salátu. Pak si vzala pití. "Já vim, kakao a špagety k sobě moc nejdou."
"No to teda nejdou." Zahihňala jsem se a popadla lahev vody. "Je tu povolený jít se najíst mimo areál školy?"
"Povolený to není, ale nikdo tě zastavovat nebude." Carrisa odevzdala pár dolarů kuchařce a otočila se na mě. "Máš si s kým sednout?"
Prohrabovala jsem se v peněžence a přikývla. "Jo, sednu si s Dee. Co ty?"
"Cože?" Řekla.
Vzhlédla jsem. Carrisa na mě valila oči s otevřenou pusou. "Sednu si s Dee, jsem si jistá, že ty--"
"Ne, já nemůžu." Carrisa mě vytáhla za ruku stranou z fronty.
Nakrčila jsem obočí "Opravdu? Proč? Jsou to společenský vyvrhelové nebo něco takovýho?"
Popostrčila si brýle na nose a protočila oči. "Ne jsou děsně hustý a tak, ale poslední holka, co si k nim přisedla, beze stopy zmizela."
Sevřel se mi žaludek a nervózně jsem se zasmála.
"To si děláš srandu, že jo?"
"Ne," řekla naprosto vážně. "Zmizela tak nějak ve stejnou dobu, jako jejich brácha."
Nemohla jsem tomu uvěřit. Co všechno se ještě nedozvim?
Vetřelci? Muži v černém? Smrtihlav? Víla zubnička je skutečná?
Carrisa přejela očima stůl plný jejích přátel. Pár míst tam bylo ještě volných. "Jmenovala se Bethany Williams. Přešla na tuhle školu v půlce druháku, chvíli potom, co se sem přestěhovali." Hodila hlavou směrem dozadu jídelny.
"Začala chodit s Dawsonem a pak oba na začátku třeťáku zmizeli." Proč mi to jméno připadlo povědomý? Záleží na tom? Bylo toho tolik, co o Dee nevim.
"Nicméně - nechceš si sednout k nám?" Zeptala se Carrisa.
Zavrtěla jsem hlavou a cítila jsem se trochu špatně, že jsem takhle odmítla její nabídku. "Slíbila jsem Dee, že si dneska sednu s ní."
Carrisa ustoupila se slabým úsměvem. "Tak třeba zítra?"
"Jo," usmála jsem se. "Zítra, rozhodně."
Porovnala jsem si batoh na zádech, vzala tác s jídlem a zamířila na druhý konec jídelny. Dee jsem spatřila hned. Bavila se s jedním z Thompsonových bratrů a hrála si u toho prstem se svými havraními vlasy. Naproti tomu zlatovlasýmu bohovi byl další, zády ke mně a napůl seděl na stole. Zkoušela jsem hádat, který z nich je ten její "něco jako přítel." Stůl byl až na dvě místa obsazený. Všechno byli kluci, kromě Dee.
Pak jsem si všimla superzářivý helmy blonďatejch vlasů Ash, nejřív jsem si jí nevšimla, protože byla schovaná za tim klukem, co seděl na stole. Přišlo mi divný, že sedí výš, než všichni ostatní. V zápětí mi došlo proč. Seděla na klíně Daemonovi. Ruce měla zavěšený kolem jeho krku a pozorovala jsem, jak se k němu tiskne hrudníkem a směje se tomu, co právě řekl.
Nezkoušel mně náhodou tehdy na houpačce políbit? Byla jsem si celkem jistá, že jsem si to jen nepředstavovala. Daemon je Blbec největšího kalibru.
"Katy!" Vykřikla Dee.
Všichni u stolu se podívali nahoru. Dokonce i jeden z dvojčat Thompsonů se otočil. Jeho nebesky modré oči se rozšířily hned, jak mně viděl. Druhý z Thompsonů se usadil zpátky do židle a založil si ruce na prsou. Zamračit se takovým způsobem, jako to právě udělal on, bylo vážně umění.
"Sedni si," řekla Dee a plácla rukou do stolu, směrem k volnému místu naproti ní. "Zrovna jsme mluvili o -"
"Tak moment," řekla Ash a našpulila svoje rudě namalované rty.
"Nepozvala si jí právě teď, aby si k nám přisedla, že ne?"
V žaludku se mi v plné síle udělaly staré známé uzly, až jsem z toho oněměla.
"Zklapni, Ash," zavrčel jeden z jejích bratrů a podíval se kolem sebe.
"Nedělej z toho scénu."
"Nemám v plánu dělat scény." Její ruka kolem Daemona se napjala. "Ona si k nám nesedne."
Dee si povzdychla. "Ash, přestaň se chovat jako kráva. Ona se ti nesnaží ukrást Daemona."
Stála jsem tam, cítila se trapně a začínaly mi červenat tváře. Ash procházely vlny vzteku, které postupovaly přes stůl a narážely do mě.
"Tak toho se nebojim." Zahihňala se Ash a sjela mně pohledem od shora dolů, rty se jí zkroutily. "Fakt ne."
Čím déle jsem tam stála, tím hloupěji jsem se cítila. Očima jsem těkala mezi Dee a Daemonem, ale on se koukal někam Ash přes rameno, čelist měl zaťatou.
"Prostě si sedni," řekla Dee a ukázala na židli. "Ona to přežije."
Chtěla jsem si položit tác na stůl. V tu chvíli Daemon něco zašeptal Ash a ta ho praštila do ruky. Né zrovna jemně. Přitiskl tvář k jejímu krku a někde hluboko ve mně se začal rozprostírat velice temný a nechtěný pocit. Odtrhla jsem od nich pohled a zaměřila se na Dee. "Nevim, jestli bych měla."
"To bys teda neměla," odsekla Ash.
"Zklapni," zavrčela na ni Dee a pak sladkým tónem řekla mně "Je mi líto, že znám tak neuvěřitelnou krávu."
Skoro jsem se zasmála, ale ten pálivej pocit, kterej začal v mojí hrudi, se šířil do krku a pak zpátky dolů po zádech. "Jseš si jistá?" Slyšela jsem se říkat.
Daemon zvedl hlavu z Ashina krku na dost dlouhou dobu, aby mně obdařil dlouhým, zmateným pohledem. "Myslím, že je dost jasný, jestli si tu vítaná, nebo ne."
"Daemone," sykla Dee a začínala se červenat. Otočila se ke mně se slzama v očích. "Nemyslí to vážně."
"Myslel si to vážně, Daemone?" Ash se mu pootočila na klíně a naklonila hlavu na stranu.
Když se mi podíval do očí, srdce mi bušilo v hrudi. Naklonil se dopředu a díval se na mně skrz hustou oponu řas. "Myslel jsem to vážně. Nejsi tu vítaná."
Dee zase něco řekla, ale to už jsem nevnímala. Tváře jsem měla v jednom ohni. Lidi kolem nás začínali zírat. Jeden z Thompsonových kluků se pochechtával a ten druhý vypadal, jako by kvůli mně chtěl zalízt pod stůl. Zbytek děcek u stolu zíral do svých talířů. Jeden z nich se hinňal.
Nikdy v životě jsem se necítila víc ponížená. Daemon se otočil pryč, zase se koukal někam přes Ashino rameno.
"No, pokračuj," řekla Ash a třepetala na mně svejma štíhlejma prstama.
Všechny obličeje na mně zíraly se směsicí lítosti a soucitu ze ztrapnění. Poslalo mně to zpátky v čase o tři roky dozadu. První den, co jsem se vrátila do školy, po tátově smrti. Složila jsem se na hodině angličtiny, rozbrečela jsem se, když jsem se dozvěděla, že budeme číst Příběh dvou měst, tátovu nejoblíbenější knihu. Každej na mně tenkrát zíral. Někteří se cítili špatně. Jiní vypadali, že se kvůli mně cítili trapně.
Připomnělo mi to výrazy, který měli policajti a sestry v nemocnici tu noc, co jsem byla napadená. Připomnělo mi to, jak jsem byla bezmocná.
Tehdy jsem ty pohledy nenáviděla. A teď jsem je nenáviděla úplně stejně.
Neexistuje absolutně žádná omluva pro to, co jsem udělala pak, teda snad kromě toho, že jsem chtěla - že jsem to potřebovala …
Rukama jsem pevně sevřela plastový tác s jídlem, naklonila jsem se přes stůl a zvrhla talíř s jídlem Daemonovi a Ash na hlavu. Cucky těstovin a špagetové omáčky padaly dolů. Většina červeného sajrajtu zasáhla Ash a těstoviny dopadly na Daemonova široká ramena. Jedna dlouhá, nepoddajná nudle sklouzla Daemonovy za ucho, zůstala tam viset a připlácla se mu ke krku.
Ozvalo se slyšitelné zalapání po dechu, které proběhlo snad všemi okolními stoly.
Dee se chytla rukou za pusu, oči vytřeštěné a dalo jí to spoustu práce, aby nevyprskla smíchy.
Ash ječela a vyskočila z Daemonova klína, ruce roztažené do stran, dlaněmi vzhůru. Jeden by si myslel, že jsem jí zlila krví, vzhledem k tomu, jak zděšeně se tvářila. "Ty … ty ..." koktala a utírala si hřbetem ruky omáčku z obličeje.
Daemon si sundal nudli z ucha a vypadal, že si jí prohlíží, pak ji odhodil na stůl a udělal tu nejpodivnější věc ze všech.
Začal se smát. Byl to opravdový smích - takový ten hluboký a přímo od srdce jdoucí smích, který se odrážel v jeho mátově zelených očích, rozehříval je a způsobil, že se třpytily stejně jako Deeiny.
Ash dala ruce dolů a zaťala je do pěstí. "Skončila si!"
Daemon vyskočil a chytil ji rukama za štíhlý pas. Jakékoliv pobavení, které cítil, bylo pryč. "Uklidni se," řekl jí potichu. "Myslim to vážně, klid."
Chtěla se od Daemona odstrčit pryč, ale nedostala se daleko. "U všech sluncí a hvězd přísahám, že tě zničim."
"A to má jako znamenat co?" Ta kráva mi lezla krkem. Zvažovala sem, jak těžká asi může být moje dlaha, protože jsem poprvé v životě vážně přemýšlela o tom, že někoho praštim.
Přísahala bych, že na okamžik její zorničky zazářily jasnou žlutou barvou. A pak se najednou objevil pan Garrison, stál přímo u našeho stolu. "Zase jste koukali na moc animáků, co? Myslím, že toho už bylo dost."
Jako když cvakne vypínačem, Ash se posadila na svoje místo. Propichovala mně pohledem a čišela z ní zuřivost. Popadla ze stolu hrst ubrousků a začala ze sebe utírat omáčku.
Daemon ze svých ramen začal sundavat cucky těstovin a beze slov je odkládal na talíř. Pořád jsem čekala, kdy vybuchne, ale stejně jako jeho sestra, vypadal, že se snaží nezačít se znovu smát.
"Myslím, že by ses měla najíst někde jinde," řekl mi pan Garrison. Mluvil tiše, aby to slyšeli jen lidi u našeho stolu. "A to hned."
Stále omráčená jsem popadla batoh a čekala, až mi řekne, abych šla do ředitelny, nebo že zasáhne nějaký další učitel v místnosti, ale to se nestalo. Pan Garrison na mně zíral. Čekal. Pak mi to docvaklo. Čekal, až odejdu. Stejně jako všichni ostatní.
Strnule jsem přikývla, otočila se a odcházela z jídelny. Všichni mně sledovali, ale já se držela. Nezastavila jsem se, když jsem zaslechla Dee, jak na mě volá. A nezastavila jsem se, ani když jsem míjela oněměle zírající Lesu s Carrisou.
Nehodlala jsem se složit. Už ne. Měla jsem dost těch sraček s Daemonovou, no, cokoliv, co pro něj byla. Neudělala jsem vůbec nic, čím bych si zasloužila, aby se ke mně chovala takhle.
Skončila jsem s měkkou Katy - už si nenechám srát na hlavu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
